Král uvězněný v ledu (Stony)

Kapitola třináctá

Jak si Steve předsevzal během lovu se sokoly, snažil se vytěžit maximum z Tonyho přítomnosti. Krom činností, které dělal už před tím – skicování v Tonyho laboratoriu a procházek okolí hradu, kdy rozebírali co se právě projednávalo v radě, chodil teď Steve mnohem častěji před večeří do komnat své ženy, kde s potěšením sledoval, jako Tony baví dvorní dámy.
Dokonce se přistihl, že se k Tonyho žertům ochotně připojuje. Ano, nikdy nebude přirozeným bavičem, co chrlí jeden bonmot za druhým, ale zjistil, že i úderná, lakonická odpověď dokáže vyvolat salvu smíchu.
A Tony to ocenil! Poprvé na Steva vteřinu překvapeně hleděl, pak se mu rozzářily oči a rozesmál se nádherným, zvonivým smíchem. Od té doby Stevovi čas od času vysloveně nehrál, ve snaze další s kamennou tváří pronesenou repliku.
Ale čas se krátil, od chvíle, kdy si přečetl list z Wakandy už upynulo deset dní. I v případě nepříznivého počasí dorazí Olwethu do konce následujícího týdne k hvězdným břehům a Steve cítil, že než by to chtělo ještě něco mimořádného, než na s plnou silou dolehne tísnivá realita.

Když ráno u snídaně oznámil svůj úmysl uspořádat ples – jen malý, v modrém sále, ne formální dvorský bál, jaký by bylo třeba chystat celé týdny - zůstala na něj celá rodina vyjeveně zírat.
Protože Steve prostě nepořádal bály. Ne nad rámec ceremoniální nutnosti. Všechny taneční zábavy, jaké se na jeho dvoře konaly mimo oficiální, etiketou předepsané příležitosti, vždycky vzešly z iniciativy jeho ženy.

Steve to vždycky schválil, protože to byla součást jejich dávné předmanželské dohody a Sharon takové podniky viditelně těšily, ale on sám zde byl jen pasivním účastníkem.
Proto jeho rozhodnutí vyvolalo údiv, ale také radost.Nejspíš je jediný netančící škarohlíd na vlastním dvoře. Ale co? Tony určitě tančí rád a skvěle a Steve ho ještě neměl příležitost takhle vidět.

A protože nepůjde o velkou, formální událost a zváni budou jen nejbližší příbuzní a přátelé, navrhl Steve, zda by se mohly zúčastnit i jejich děti.
Petr tím byl maličko zaskočený, ale dcery se hned začaly radovat a Sharon v dobrém rozmaru souhlasila s výhradou, že jen na první dvě hodiny, protože ples se pravděpodobně protáhne až pozdní noci.
„Ale Petr by mohl zůstat až do konce. Je mu už deset a přestává být dítě!" nadhodil Steve. Doufal, že pod správným vedením by mohl jeho syn být jednou společensky obratnější než on sám a Tony bude v tomhle ohledu jistě dobrý učitel. Možná až příliš, ale když Petr pozná různé přístupy, může si lépe vybrat svou vlastní cestu.
Sharon se zatvářila trochu pochybovačně a Petr dokonce zděšeně, ale Stevovi se dostalo podpory ze Starkovské strany: „Výborně! Vezmu si ho pod křídla a postarám se, aby nepřebral vína a neprovedl nějakou nerozvážnost. A on zase ohlídá mě! Kolik basse danzes už umíš, Petře?"

„Um ... ééé, tak trochu polonez a několik úvodních kroků z pavany."
„Tak na tom zapracujeme! Hned dnes odpoledne v laboratoriu. Směs stejně musí půl hodiny zvolna probublávat nad plamenem, tak ten čas využijeme produktivně jiným způsobem," zamnul si Tony spokojeně ruce pak zanořil lžíci do své misky se sladkou kaší.

Ačkoliv se na odpoledne strávená s Tonym Petr obyčejně těšil, dnes byl viditelně nervózní a Steve perfektně chápal proč. I on byl nervózní, protože na jeho vlastní neschopnost v tomhle ohledu jistě přijde řeč.
„Co ten pohřební výraz, Petře? A ty se netváříš o nic líp, Steve!"
„Protože já tohle umění nikdy neovládl. Kdykoliv mám se Sharon zahájit dvorní ples, úpěnlivě v duchu počítám kroky, nedovedu se soustředit na nic jiného a stejně to každý rok nějak zkazím."

„A já mám strach, že budu taky takový," pronesl Petr tak ponuře, že Steve cítil potřebu ho povzbudit: „Klid, vsadím se, že jsi v tomhle ohledu určitě po matce a ta tančí skvěle."