Král uvězněný v ledu (Stony)

Kapitola druhá

Jeho panovnické skutky máme popsány velmi podrobně, ale o Stevenově mládí se nám zachovalo jen málo hodnověrných informací. Kronikáři jeho dětství většinou odbyly pár větami, přičemž se soustředili zejména na jeho fyzickou proměnu v pubertě. Ani zahraniční vyslanci ve svých zprávách domů nejsou o moc lepším zdrojem, vesměs opěvují princovu mužnou krásu, ale o jeho duševním obzoru se téměř nezmiňují. Z dochovaných účtů sice víme, kolik a jakých učitelů princ měl, ale jestli byl dobrým žákem můžeme, odhadovat jen na základě jeho pozdějších vladařských aktivit.

Zajímavý je snad jen spěch, s jakým korunní princ vstoupil do světa dospělých. Již dva měsíce po jeho osmnáctých narozeninách byla rozpuštěna jeho mladická družina a odešla většina jeho učitelů. Princ dostal vlastní dvůr, bylo mu svěřeno velení prestižního gardového pluku a ještě před svými devatenáctými narozeninami se oženil.

Volba nevěsty překvapila jeho současníky a mátla celé generace historiků.

Ten první den po konfrontaci s otcem byl strašný. Steve bloudil po paláci zatíže obrovským zmatkem, zoufalstvím a pocitem viny, že zničil Buckymu život. A dost možná nejen jemu, fakt, že otec okamžitě propustil ode dvora většinu učitelů a zbytek Stevovy družiny naznačoval královu nemilost. Snad je všechny podezíral, že o všem dávno věděli a mlčeli.

A dost možná, že ano, snad si všichni dávno všimli toho, co si Steve uvědomil až včera. Vysvětlovalo by to lítostivé pohledy jeho přátel, když se s nimi loučil a také zoufalý výraz jeho učitele šermu. Jestli byl tvrdý sir Chester někdy v životě blízko slzám, bylo to, když při poslední audienci klečel před svým princem a prosil za odpuštění, pokud o svého svěřence dostatečně nedbal. Steve byl sice paralyzován vlastním zoufalstvím, ale přesto ujistil starého vojáka, že lepšího učitele si nemohl přát.

Pravidelná večeře s rodiči proběhla v tísnivém tichu. Otec si hleděl svého talíře, jen matka mu sem tam věnovala povzbudivý úsměv a na závěr, těsně před odchodem ze sálu mu špitla do ucha, že každý problém má řešení.

Teprve v samotě své komnaty se Steve rozplakal. Nenáviděl pláč, byla o slabost, něco, co nad ním viselo jak Damoklův meč celé dětství. Jakmile byl dost starý, aby pochopil, že na něj druzí hledí s útrpností, zařekl se, že se nebude prosit o lítost.

Od té doby nikdy neplakal, ať mu bylo sebehůře. Žádná nemoc, žádná bolest nesměla být tak silná, aby ho zlomila, ale dnes nemohl jinak a zoufale naříkal celé hodiny. Teprve nad ránem se uklidnil a jak tak hleděl na baldachýn nad svou hlavou, vzpomněl si na své staré krédo. On nepotřebuje ničí lítost, vydrží cokoliv si pro něj osud přichystá, krom toho v potížích není on, který zůstal v pohodlí královského hradu. Musí především zachránit Buckyho a k tomuto cíli existuje jediná cesta.

Ještě přesně nevěděl, jak to udělat, ale matka má pravdu, každý problém má řešení a on to řešení najde.

Ráno se sice necítil zrovna odpočatě zato odhodlaně. Vstal v obvyklou hodinu, oblékl se – sice měl nárok na pomoc sluhy, ale většinou se bez ní obešel. Asistenci ocenil jen u slavnostního roucha se spoustou detailů – a vyrazil do jídelny. Očekával, že mu během snídaně sám otec nebo nějaký jeho pověřenec sdělí jeho nový denní rozvrh. Potřeboval vědět, kdy bude mít volno na spřádání vlastních plánů.

Jak procházel palácem, zaslechl zpoza jedněch dveří vzteklý řev, slova nerozeznal, ale hlas určitě náležel kancléři Pierceovi. Steve pocítil záchvěv škodolibého uspokojení, že není jediný, kdo má mizerný den a ten pocit ještě zesílil, když se z inkriminovaných dveří vynořila kancléřova vnučka Lorraine Stewartová celá rudá v obličeji, těžko říct zda hněvem nebo ponížením, protože posldní slova, která za ní Pierce zavolal, zněla: „Všechno, co jsem tak pracně plánoval, všechno jsi zkazila, huso jedna hloupá!"