Král uvězněný v ledu (Stony)

Kapitola sedmá

Půlroční pobyt prince Anthonyho na Rogersovském dvoře se ukázal jako velice významný. Princ tu nalezl řadu kontaktů, které mohl za krátko jako král uplatnit.

On sám přinesl na sever nové kulturní trendy, včetně kabátců tak krátkých, že se nad nimi mravokárci pohoršovali. Král Steven také začal v této době pořádat více zábav a ukazovat se častěji na veřejnosti při neformálních příležitostech.

Anthonyho návštěva v Hvězdné říši také povzbudila čilejší myšlenkovou výměnu mezi předními učenci obou zemí.

Ráno si Steve připadal trapně. Utápět se v sebelítosti mu vždycky bylo proti srsti. Ale přiznat si vlastní limity a nedostatky vlastně vůbec není zlé, jen místo naříkání nad tím, co nemůže mít, se musí soustředit na to, v čem je dobrý a mít může.

A jedna z věcí, ve kterých Steve vynikal, bylo strategické plánování. Proto ještě dřív, než se celý hrad začal probouzet, měl rozmyšleno, co a jak udělá.

Začal tím, že ještě před snídaní zašel za synem. Petr si ho měřil podezíravým pohledem, když se tak nečekaně zjevil v jeho pokoji a ne zrovna nadšeně mu odpověděl na pozdrav.

„Pořád se na mě zlobíš, že? A naprosto oprávněně, zachoval jsem se nesmírně hloupě a přišel jsem se omluvit."

„Vážně?"

„Ano, omlouvám se, že jsem se tak rozčílil, když jsem tě našel ve společnosti prince Anthonyho v jeho laboratoriu.

Přiznávám, že se mi moc nelíbí, jak se baví po nocích. Měl jsem strach, že by na tebe mohl mít špatný vliv a vůbec jsem nevnímal, že se od něj můžeš přiučit i řadu pozitivních věcí, protože ani já nejsem dokonalý a jsou oblasti, ve kterých nejsem zrovna skvělým vzorem. Takže ... omluva přijata?"

Petr ho objal: „Omluva přijata!"

„Ještě se půjdu omluvit princi Anthonymu. A pokud bude stále ochoten tě učit, můžeš se pod jeho vedením vzdělávat ve vědách – za předpokladu, že nebudeš zaostávat v ostatním učení."

„Vážně?" Petrovi se rozsvítily oči a jeho sevření zesílilo.

„Vážně!"

„Děkuju! Děkuju!"

„Vůbec není za co, synu!"

Steva těšila Petrova radost, i jejich usmíření, ale cítil jistý smutek, že už není jeho prvním vzorem. Vážně je tak zatraceně ješitný?

Z rozhovoru s princem měl ještě větší nervy než z omluvy Petrovi. Tentokrát nikam nevtrhl jako velká voda, ale nechal se formálně ohlásit a počítal i s možností, že bude odmítnut. Nicméně princův osobní sluha otevřel dveře vyzval Steva ke vstupu.

Anthony vypadal poněkud unaveně, ale rozhodně ne jako po flámu, možná jen dělal celou noc pokusy. Ale i přes pobledlou tvář a kruhy pod očima, byl elegantní jako vždy. Šedé, upnuté nohavice krásně doplňovaly krátký kabátec v jeho oblíbené rudé barvě, bradku měl bezvadně zastřiženou a tmavé oči si Steva zvědavě měřily.

„Přišel jsem se omluvit!"

„Nemáme tohle už zdárně za sebou? Vyměnili jsme si zdvořilé dopisy a můžeme popojet dál. Howard vám nevyhlásí válku za to, že jste mi dal po ústech."

„Nejde mi o nějaké formální urovnání vztahů s Železnou říší. Přišel jsem se omluvit vám, osobně a naprosto upřímně. Zachoval jsem se naprosto idiotsky.