Král uvězněný v ledu (Stony)

Kapitola čtrnáctá

Následující ráno se Steve probudil pozdě a neochotně. Problém nevězel ani tak v tom, že toho vypil víc než obvykle a ples se protáhl do časných ranních hodin. Včerejšek byl prostě až příliš krásný, téměř jako sen. A jakmile Steve ráno otevřel oči a zmžoural do slunečních paprsků, věděl, že realita se okamžitě přihlásí o slovo a nepletl se.
S tou první zprávou vlastně počítal. Rychlý posel z kotorského přístavu oznámil, že se loď s wakandskými učenci dorazila předminulou noc a vážení cestovatelé se po krátkém osvěžení vydají vozem na cestu do hlavního města.
Kurýrovi, který pravidelně měnil koně, trvala cesta z pobřeží den a půl. Komfortní jízda s pravidelnými přestávkami bude o den delší a pak přijde okamžik, ke kterému se Steve upínal, ale současně se ho děsil.
Druhá zpráva by sama o sobě taky nebyla nijak překvapivá. Tony pochopitelně svému nejlepšímu příteli už před časem napsal, co se chystá a plukovník Rhodes chtěl být samozřejmě přítomen v tak důležitém okamžiku. S jeho příjezdem proto Steve počítal.
Jenže v listu, který dorazil dnes ráno z Železné říše, zmínil plukovník, že necestuje sám a Tony přinesl dopis ráno – no spíš v pozdní dopoledne - na snídani, aby poněkud rozpačitě požádal o komnatu pro dalšího hosta.
Steva tím natolik zaskočil, že se záležitosti musela ujmout vždy praktická Sharon: „Ale samozřejmě, že lady Virginii ubytujeme. Všichni tvoji přátelé jsou u nás vítáni!"
Jindy výmluvný princ ze sebe vysoukal děkovnou frázi atk zaraženě, že Sharon pobaveně zvedla obočí: „Nebo je snad lady Virginia něco více?"
„Ne! Vůbec ne!" ohradil se s překvapivou vehemencí Tony: „vlastně jsem si nikdy nemyslel, že jsme doopravdy přátelé. Ano, projevila se mnou opakovaně velkou trpělivost a občas kryla před otcem a dvorem mé výstřelky, ale ... přáním doprovázet Rhodeyho mě totálně zaskočila," rozhodil zmateně rukama.
„Možná tě miluje, strýčku Tony!" vykřikla rozmarně Stevova nejstarší dcera a ona i její sestry se pobaveně rozesmály. Zato Steve měl pocit, jako by mu železná pěst sevřela hrudník a vymáčkla veškerý vzduch z plic.
Ale ani Tony se netvářil potěšeně: „Nesmysl! Všechno, co dělám, je, že jí komplikuju život."
„A co je vlastně ta lady Pottsová zač? Nikdy ses o ní nezmínil," zajímal se Petr.
„Je to vnučka našeho dvorního ceremoniáře. Strašně stará rodina, ale úplně na mizině. Nad vodou je drží jenom plat z úřadu a starý Potts je vlastně už moc křehký a nemocný, aby ho efektivně vykonával.
Tedy hlava mu slouží znamenitě, vyzná se v rodokmenech všech důležitých rodin jako nikdo, pamatuje si hodnosti, tituly a zná nejjemnější nuance etikety, ale už jen zřídka opouští svoje komnaty. Pepper za něj ..."
„Pepper?"
„Myslím tím lady Virginii, takhle se jí říká kvůli barvě vlasů a také řízné povaze," vysvětlil úsečně Tony, rozmrzelý přerušením: „Zkrátka už někdy od doby, kdy jí bylo šestnáct, obstarává Pepper za dědečka všechno, co zahrnuje nějakou fyzickou námahu. Organizuje slavnosti, bály, ceremonie a jedná se všemi těmi diplomatickými panáky, aby se předešlo trapným situacím. A Howardowi to naprosto vyhovuje, protože takhle má na chod dvora dva lidi za jeden plat, ale nepochybuju, že až starý Potts zemře, nechá otec post ceremoniáře někomu dalšímu. Protože jedna věc je, nechat ženu, aby tu práci vykonávala, ale formálně jí jmenovat do úřadu, ať je jak chce schopná ...?" Tony frustrovaně rozhodil rukama: „To není jako tady!"
Pak se ale zatvářil odhodlaně:" Ale jednou by mohlo být! Clint zmínil, že v noci dorazil rychlý posel z Kotoru. Znamená to, že ..."
„Ano, wakandská výprava šťastně přistála. Dopřáli si den odpočinku po plavbě, ale dnes už by měli být na cestě a pozítří budou tady," odpověděl Steve, vděčný, že změnili téma.

Přesto si po jídle vzal nenápadně stranou Natašu a vyžádal si co nejpodrobnější informace o lady Virginii Pottsové, i když tím znovu riskoval Tonyho hněv.
Po zbytek dne i celý den následující bylo na členech Stevova úzkého kruhu znát napětí. Na poradě tlachali od ničeho k ničem a nedospěli k žádnému rozhodnutí, sám Steve stěží dával pozor, o čem se vůbec mluví. A ani odpolední seance mezi baňkami a křivulemi nešly o nic lépe, Tony s Petrem nedokázali s receptem na tekutý provaz pokročit, dokonce opět přiškvařili kotlík, ačkoliv je nerozptyloval tanec.
Večer vklouzla Nataša do Stevovy ložnice a beze slova mu podala svazek dokumentů. Nebyl zvlášť obsáhlý a Steve se v něm nedočetl o mnoho víc, než kolik už věděl.
Virginia Pottsová pocházela ze vážené rodiny diplomatů a dvorských úředníků. Záhy osiřela a od svých pěti let žila v péči posledního blízkého příbuzného, svého dědečka, vrchního ceremoniáře na královském dvoře Starků.
Měla obsáhlé vzdělání, hovořila čtyřmi jazykym plnně a dvěma uspokojivě pro základní komunikaci. Jako dědečkova pravá ruka projevila organizační schopnosti i talent pro jednání s lidmi.
Jenže letos jí bylo už třiadvacet let a dosud neobdržela žádnou vážnou nabídku k sňatku, patrně proto, že nemá prakticky žádné věno. Ale měla úctyhodnou reputaci a nevznášel se kolem ní ani stín skandálu.
Steve by jí měl držet palce. Ničím se nelišila od Peggy a dalších schopných, ctižádostivých žen, kterými se obklopil, ale přesto se nemohl zbavit podivného pocitu v žaludku.
Štvalo ho to, protože kdykoli jindy dokázal alepoň bágně definovat, co mu lidech, kteří vyvolávali tenhle pocit, vadí. Pierce byl příliš všudypřítomný, lord Stane přespříliš shovívavý vůči Tonyho slabostem. Ale Steve nedokázal za boha určit, čím ho irituje lady Pottsová.
V úterý večer se věci pohnuly, ale znamenalo to spíš gradaci než uvolnění všeobecného napětí. V rozmezí pouhé půlhodiny dorazily do královského sídla dvě skupiny hostů.
Krátce po setmění dorazil luxusní cestovní vůz ozdobený erbem zlatého lva na červeném poli. První vystoupil plukovník Rhodes a pak se obrátil, aby podal ruku vysoké, štíhlé dámě v modrém plášti lemovaném liščí kožešinou.
Tony hbitě vyběhl na nádvoří, jakmile sluha ohlásil příjezd kočáru a okamžitě se začal bouřlivě objímat se svým přítelem. Lady Virginii pouze zdrženlivě políbil ruku a zamumlal cosi v tom smyslu, že se nemusela obtěžovat a trmácet se takovou dálku po rozblácených listopadových cestách.
Steve se vzpamatoval natolik, aby si připomněl dobré způsoby a hosty přivítal, ale jinak nechal většinu konverzace na Sharon a pohledem zkoumal lady Virginii ve snaze najít něco, co by podpořilo jeho odmítavé pocity.