Jednou se to musela dozvědět. (Jily)

11.Kapitola

    Na nádraží jsem se dostala hladce (konečně taky jednou) a docela rychle. Na vozíku, o kterém už si ani nepamatuju odkud se vzal, jsem měla kufr a svou krásnou sovu v kleci. „Ještě že vím jak se dostat k vlaku, když tady se mnou nikdo ani není. Samozřejmě bych tady asi určitě potkala někoho z jiných kouzelnických rodin, ale to je jedno” mám zase tu sáhodlouhou jednostrannou konverzaci se svým mozkem. Zatřepu hlavou, abych ty myšlenky vyhnala z hlavy a plně se soustředila na cestu do školy.
     Je to asi teprve podruhé nebo možná potřetí, co se těším do školy. Jako poprvé to bylo když jsem šla do první třídy, ale to jako asi skoro všichni ostatní. A podruhé možná když jsem šla na střední, ale tím si nejsem tak úplně jistá. „STOP, už toho nech!” okřiknu se v mysli a podívám se na zeď mezi čísly 9 a 10.
     Už už se chci rozběhnout proti zdi. Ano, vím jak šíleně to zní, ale ten kdo zná Harryho Pottera tomu to šílené nepřijde. Když se najednou zastavím, protože si uvědomím, že na mě hází divné pohledy skupina dětí asi přibližně v mém věku a nebylo by úplně nejlepší kdybych se zrovna teď rozběhla proti zdi. Zaprvé bych vypadala, jako někdo, kdo utekl z psychiatrické léčebny a zadruhé bych vypadala, jako někdo, kdo utekl z PSYCHIATRICKÉ LÉČEBNY! Ne že by mi na tom nějak extra záleželo, ale úplně příjemný to není ani teď, tak jaký by to asi bylo potom. „A potom se divíš, že na tebe koukají jako kdybys spadla z Marsu. Ale ty tady už asi půlhodiny stojíš na místě a skoro se ani nehneš!” konstatuje můj mozek.
     Jdu tedy blíž k té zdi a tím pádem i dál od těch děcek. Celou dobu na sobě cítím něčí pohled, ale teď je mi to vcelku jedno. Vidím, že za chvilku kolem mě projde houf lidí a tak se připravím abych to udělala co nejrychleji a v tu nejlepší chvíli, co se mi nabídne. Houf už jde kolem mě.
     Rozběhnu se, ale na poslední chvíli zastavím. „Co když se nedostaneš na druhou stranu?!” začne mě má mysl stresovat. „Co když se ti stane to, co Harrymu a Ronovi v knize tajemná komnata, jen s tím rozdílem, že ty se nedostaneš na druhou stranu kvůli tomu, že toho nejsi hodna?!” „Co když....”
   „Nech už těch hloupejch keců!” zakřičím na sebe ve své hlavě. Ale když se podívám kolem, tak to asi nebylo tolik v hlavě, jak jsem si myslela. Protože už se na mě zase dívali nějací lidi, ale ty k tomu aspoň teď měli důvod. I já sama bych se podívala, kdyby nějaká holka znenadání na sebe začala křičet. Uklidním se a poodstoupím dál od zdi, protože vidím další blížící se skupinu, která mě dobře schová. „To zvládneš! To zvladneš!” povzbudím se v hlavě. Rozběhnu se proti zdi a-
___________________________________________

Tak jsem tady zase. Abych řekla pravdu, úplně jsem na toto zapomněla.
Nebudu se vymlouvat na to že bych neměla vůbec žádnej čas mezi školou, učením a kroužkama. Protože ten čas se přece jenom vždycky najde. Omlouvám se, že jsem byla tak dlouho pryč, ale jak už jsem říkala, vcelku jsem na to zapomněla a taky jsem teď hodně četla. Každopádně, teď bych se pokusila vydávat nějak normálně, aby mezi kapitolami nebyly roční pauzy.
Doufám že se vám kapitola bude líbit.
Tak zase za rok.
Lily ❤️💛