„Vaa!” probudila jsem se ale ještě byla docela tma. „Tak to bude asi tak 5 hodin ráno.” přemýšlela jsem nahlas a otočila jsem se abych se podívala na hodiny. „No to si ze mě-” rozčilovala jsem se. „TŘI HODINY, TŘI HODINY RÁNO TO JAKO FAKT!” tahala jsem se za vlasy a pár jsem jich, při mém velmi oprávněném výlevů, vytrhla. „Co budu těch dalších 6 hodin dělat?!” „Tak si zase lehni a spi” navrhnul můj mozek. „Já bych ráda, ale tím že jsem se probudila tak už neusnu, chápeš?!” Ještě chvíli jsem se hádala se svým mozkem až mi došlo že kdyby mě teď někdo slyšel tak by mě asi poslal do psychiatrické léčebny, protože tohle není normální chování. Teda aspoň pro normální lidi ne. Já mívám konverzace se svým mozkem třikrát až pětkrát denně. Myslete si co chcete, ale můj názor, že je to dobré pro zdraví, nikdo nezmění. Takhle se tady aspoň nezblázním kvůli tomu tichu, ale kvůli sobě. I když, když o tom tak přemýšlím tak už jsem tak trochu HODNĚ mimo. Jak třeba teď jsem mluvila tak jako by mě někdo poslouchal, já už jsem fakt vážně mimo.
Mezi tím, když jsem vedla mou 'velmi smysluplnou' konverzaci, se začalo rozednívat. „Tak jo, vážně musím udělat něco se svým pojmem o čase, protože co se mi zdá jako chvilka je NĚKOLIK hodin, a co se mi zdá jako věčnost tak je jenom MINUTA” už zase jsem mluvila sama se sebou. „Kdyby tady byla aspoň televize nebo můj mobil, ale ne leda tak můžu mluvit s Joan ale to by bylo asi jako mluvit sama se sebou” přemýšlím nahlas. Je pět hodin ráno a já nemám ani tucha co budu dělat další čtyři hodiny
„Kufr jsem si včera zabalila, album vyzdobila, knížku jsem taky přečetla, tak co teď?” vyjmenovala jsem. Přemýšlím a přemýšlím a jak tak přemýšlím tak chodím po pokoji a najednou- „Aaauuuu!” Jak jsem chodila po pokoji tak jsem nedávala pozor a samozřejmě jsem narazila malíčkem na noze do stolu. Nikdy jsem nečekala že to řeknu ale: „Já už vážně potřebuju jít do školy.” Sednu si zpátky na postel a mnu si malíček na noze. Po chvíli už mě přestane bolet a tak si zajdu pro další knížku, neboť moje chytrá hlavinka nevymyslela nic jiného. Začnu se přehrabovat v té kupě knih co jsem si dotáhla z mé knihovničky a najdu jednu co vypadá docela zajímavě a taky staře, ale co už. Lehnu si zpátky do postele a otevřu ji na první stránce. Po chvíli se začtu a už nemám pojem o okolním světě.
„To byla krásná knížka” vydechnu a zavřu ji. Když ji pokládám na můj noční stolek tak pohledem zavádím o hodiny a kniha mi vypadne z ruky. „Půl desáté ráno, já se asi zblázním” vykřiknula jsem a rychle se začala hrabat z postele. „Jednou jsem chtěla mít pohodové ráno ale ne, samozřejmě že zase nedávám pozor” nadávala jsem si a pádila do kuchyně a rychle si nachystala snídani. Po snídani jsem si vyčistila zuby a hodila na sebe první oblečení co mi padlo pod ruku. Vzala jsem si kufr a klec v níž je Joan a letěla ke dveřím z domu. Rychlé jsem zamčela a vydala se na cestu na nádraží King's Cross.
___________________________________________
Doufám že se kapitola líbila.
Budu ráda za všechny komentáře.
S pozdravem
Lily♥️💛
YOU ARE READING
Jednou se to musela dozvědět. (Jily)
Fanfiction„A jak se jmenuješ"? zeptal se mě. „Ellie Rowlingová, a ty"? „Já jsem Jake Jackson, rád tě poznávám" a udělal náznak úklony. Zasmála jsem se. Všechna práva vyhrazena J.K. Rowlingové.
