Jednou se to musela dozvědět. (Jily)

3.Kapitola

Celý týden probíhal po většinu času stejně. S Jakem jsme se ráno potkali na zastávce a jeli autobusem do školy, ve škole se učili a jeli jsme domů.
Konečně byl pátek. Ellie seděla v lavici a psala test z češtiny, ale myšlenkami byla úplně jinde.
„Zítra konečně pojedeme k babičce”. „Strašně se těším, je to už 13 let co jsem ji neviděla ani pomale nevím jak vypadá a to je špatně protože je to máma mého táty takže je to důležitý člen rodiny” pomyslela jsem si. „Vrať se k tomu testu nebo to budeš mít špatně a žádná babička nebude” pohrozila jsem si v mysli a radši se vrátila k testu. Jakmile jsem dokončila test tak jsem si ho dvakrát překontrolovala a odevzdala učitelce. „To byla druhá hodina ještě spousta hodin ale teď bude matematika” řekla jsem Jakovi. Jake je můj nejlepší kamarád vlastně taky jediný ale to je mi jedno hlavně že ho mám. Šla jsem zrovna do skříňky pro pravítko když jsem uviděla. Nějaká holka se tam lepila na Jaka a když mě zpozoroval tak měl na tváři výraz prosím pomoc. Šla jsem za nimi a slyšela jsem. „Ty jsi hezký, nechceš někam po škole zajít jako ty a já, nejlépe ke mně nebo k tobě domů” vtírala se ta holka. „Co se to tady děje”? zeptala jsem se. „Tobě do toho nic není” utrhla se na mě. „Takže půjdeme tedy k tobě nebo ke mně”? pokračovala jako by se nic nestalo. „No já no” začal rozpačitě Jake. „Co se to děje”? zeptala jsem se ho. ”
„Jsi snad jeho přítelkyně aby ti musel říkat co se děje”?! vyštěkla po mně. „Jestli jsem jeho přítelkyně”? Chvíli jsem přemýšlela co řeknu a potom jsem se rozhodla. „Jo jsem jeho PŘÍTELKYNĚ takže mi je do toho hodně” řekla jsem narychlo. „Jo, Ellie je moje přítelkyně” přitakal Jake a přivinul si mě k sobě a když uviděl její nevěřícný pohled tak mi dal pusu do vlasů. Natož se holka urazila a odběhla s brekem pryč. My tam tak ještě chvíli stali a dívali se na místo kde jsme ji viděli naposledy. Potom jsme uslyšeli kroky. Byla to ta holka s jedním starším klukem. Jakmile nás uviděl tak ji poslal pryč. „Ahoj” mávl na nás a došel k nám. Jake mu mávl nazpátek. „Jednou jsme se už potkali a docela si sedli”. Vysvětlil mi Jake když uviděl můj nechápavý výraz. „Takže Jaku mám jednu zásadní otázku” řekl ten kluk. „Jste vážně spolu”? „Ne ne nejsme my jsme jen kamarádi” odpověděl Jake. „Aha, já jenom že by vám to spolu slušelo, navíc mě trochu zmátlo to jak tady spolu stojíte” řekl nám a já si až teď uvědomila že tady stojíme uprostřed chodby tak že mě má Jake přitisknutou k sobě a hlavu na mých vlasech. Celá jsem zrudla a rychle si rukama snažila zakrýt tváře. Jakovi zrudly uši a hned mě pustil. Ten kluk se jenom rozesmál a otočil se na mě a zeptal se „A jak se vlastně jmenuješ ty”? „Já jsem Ellie Rowlingová a ty”? „Max Wilson rád tě poznávám” řekl mi. Já se pouze usmála a omluvila se že musím do skříňky pro pravítka nebo nestihnu hodinu a šla jsem. „Uff, to bylo teda něco” řekla jsem si při sebe a sjela po skříňce na zem. Podívala jsem se na hodinky a zjistila jsem že za 5 minut je hodina. Rychle jsem sebrala pravítka a přímo letěla do třídy. Když jsem si sedla tak zrovna zazvonilo. „Sakra” zanadával jsem v duchu. Úplně jsem zapomněla že sedím vedle Jaka to je trapný. Celou hodinu jsem byla nervózní a když konečně skončila hodina rychle jsem běžela do skříňky pro atlas. Jakmile jsem uviděla že jde za mnou Jake tak jsem rychle běžela do třídy. Tam mi došlo že sedí vedle mě tak jsem šla na záchod a projít se po škole. Takhle jsem se mu vyhýbala celý den. Až jsme šli na obědy kam jsem se rozhodla běžet protože už byl až moc blízko. Těsně před budovou mě chytla něčí ruka. Snažila jsem se vyprostit ale když mi to už nešlo tak jsem se podívala kdo to je a tam stál Jake. Rychle jsem otočila hlavu ale on mě vzal za bradu tak abych mu koukala přímo do očí a začal mluvit. „Proč se mi celý den vyhýbáš” zeptal se mě s výrazem plným bolesti. „Udělal jsem nebo řekl něco špatně”? „Není to kvůli tomu co se stalo ráno že ne” já jsem mlčela. „Takže je to kvůli tomu ránu” vyvodil si z mého mlčení. „Ale, proč”? „No víš ono je to takový divný” začala jsem vysvětlovat. „Co je divný” ptal se. „No jakože si teď všichni budou myslet no ty víš” dokončila jsem. „Co si budou všichni myslet”? zeptal se. „No jakože jsme no ty víš pár" poslední slova jsem zašeptala. „Co jako že jsme”? „No jako pár jako že jsme spolu” dořekla jsem trochu víc nahlas než jsem chtěla. „Aha” pochopil konečně. „Klidně ať si to myslí mně to vůbec ani trochu nevadí” pomyslel si Jake ale to Ellie nemohla slyšet. „Ale z toho si nic nedělej hele chodíme spolu nechodíme a když to víme my tak to stačí” dořekl. „A v tu přesně v tu chvíli mi zlomil mé už tak trochu nakřaplé srdce. Rychle jsem se mu vytrhla a se slzami v očích jsem utíkala do jídelny. „Ellie, Ellie, Ellie” volal na mě ale já utíkala dál. Vzala jsem si oběd sedla si a tam jsem začala brečet. Potichu jsem seděla a z očí mi tekly proudy slz. Pořád jsem slyšela v hlavě tu větu 'my spolu přece nechodíme' a vlastně jsem si uvědomila že spolu taky nikdy vlastně chodit nebudeme natož jsem se rozbrečela ještě víc. Najednou jsem ucítila něčí pohled tak jsem zvedla hlavu a tam byl zase on zase Jake. „Proč jsi zase utekla Ellie ty už se se mnou nechceš kamarádit” zeptal se smutně. „Ššš” začal mě utěšovat když uviděl že brečím. „No tak, to bude dobrý” odložil tác sedl si ke mně a objal mě. Já se jen schoulila a přestávala brečet. „No tak neplakej, vše je dobré jsem tady ano” řekl a setřel mi slzy. Já přikývla a protřela si oči. Jakmile jsme dojedli oběd tak jsme šli na autobus už mi bylo trochu líp. Seděli jsme na zastávce když se najednou ochladilo a mně začala být zima. Měla jsem na sobě jen legyny a tričko s krátkým rukávem. Při jednom větším poryvu větru jsem se už třásla zimou. „Na, vem si ji" řekl Jake a podal mi jeho mikinu. „Ne, je tvoje bude ti zima” odmítla jsem. „Žádné odmlouvání mladá dámo” zakázal mi Jake a mikinu mi dal přes ramena. Jako co si budeme nalhávat bylo to mnohem lepší než bez ní. „Díky”. Ještě chvíli jsme tam tak seděli a konečně přijel autobus. Cesta proběhla dobře nikdo jiný kromě nás a pár lidí nejel tak jsme si sedli na čtyřku abychom si mohli normálně povídat. Už jsme dojížděli na naší zastávku tak jsem se zvedla ale autobus náhle prudce zastavil a já padala a dopadla přímo na Jaka. „Promiň, promiň, promiň” celá jsem zrudla a hned vyskočila na nohy. Ale zase hned padala protože mě strašně bolel kotník. Naštěstí mě Jake chytil. „Prosím tě není ti nic”? zeptal se mě. „Ne jen mě trochu bolí kotník” řeknu znovu se pokusím postavit a hned se chytám Jaka protože mi kotníkem projela taková bolest že jsem to nemohla vydržet. „Jsi v pořádku”? „Jo jsem” odpovím. „No to teda vidím” řekne a vezme mě do náruče protože jsme právě zastavili. Vynesl mě z autobusu ven. „Postav mě na zem” „Ne, ten kotník by se mohl ještě zhoršit a potom by jsi mohla mít kvůli tomu berle. „Tak mě postav na zem a podepři mě ramenem” snažím se vymyslet nějaký kompromis. „Ne” nesouhlasí. „Ale proč”? „Protože na to jsi moc malá” odpoví mi. „Ale ty ani nevíš kde bydlím takže tam stejně budu muset dojít sama” protestovala jsem. „Ne ty mi řekneš kde bydlíš a konec konverzace” uťal mé protesty. „Ale já to zvládnu sama Jaku je to jen kousek” lhala jsem, domů to mám dva kilometry sice to není moc ale ta bolest je strašná. Nic, Jake vůbec nic nenamítal ale ani mě nepoložil na zem. „Jaku nechtěla jsem to říkat ale očividně to jinak nepůjde” začala jsem narovinu. Zhluboka jsem se nadechla a vychrlila ze sebe „Lidi si budou myslet že spolu chodíme, víš jak divně to vypadá, vypadá to tak že jsme pár a ty mě někam neseš”. To bylo hodně i na mě. Jake se zastavil a podíval se na mě a „No, ale s tím nic neuděláme". „Ale uděláme stačí když mě postavíš na zem” vyřešila jsem problém. „Hmmm, tak to jsem pár” řekl. „Hej a já myslela že mě kvůli tomu postavíš na zem”. „Takže jsi mi lhala” obvinil mě Jake. „Možná”. Mezitím jsem došli ke mně domů. „Tak jsme tady” oznámil mi Jake. „Už?, to bylo rychlé”. „To říkej někomu jinému” řekl Jake, na chvilku mě postavil a protáhl si záda. „Já ti říkala abys mě postavil na zem”. „Haha moc vtipné” zasmál se sarkasticky Jake a zazvonil na zvonek. „Je někdo vůbec doma”? zeptal se a zase mě vzal do náruče. „Nevím, možná máma" když jsem to dořekla otevřely se dveře a v nich byla máma. „Co potřebuje- co se tady děje" zeptala se máma když se podívala kdo zvoní. „No já” nevěděla jsem jak začít. „Ellie spadla v autobuse a něco si udělala s kotníkem tak jsem ji sem přinesl" vysvětlil Jake. „A já jsem ti říkala že to není potřeba". „Ale to bys ještě teď byla na náměstí” konstatoval Jake. „Můžu se vás na něco zeptat”? ozvala se máma. „Samozřejmě" souhlasil Jake. „Jak se jmenujete mladý muži”? „Já jsem Jake Jackson chodím s Ellie do třídy” představil se. „Dobře, a vy jste jako spolu”? ptala se dál. „Promiňte ale jak to myslíte"? zeptal se Jake a já věděla co přijde. „No jako jestli jste její přítel”? vysvětlila. „Ne” vykřikli jsme oba zároveň. „Ne já jsem jen kamarád” řekl Jake. „Nejlepší kamarád” doplnila jsem. „Dobře, každopádně děkuji za pomoc Ellie” poděkovala mu máma. Jake mě postavil na zem a rozloučil se. „Ahoj” zamávala jsem mu. „Takže jen kamarád” začala máma. „No a”? nechápala jsem. „Je velmi milí  a očividně se o tebe bojí” pokračovala. „A na to jsi přišla jak”? „Kdyby se o tebe nebál tak by tě nenesl celé dva kilometry”. „Ale on je jenom kamarád”. „To byl tvůj otec taky a podívej se na nás jsme manželé už devatenáct let a máme jednu krásnou dceru” dopověděla. „Fuj mami a navíc se mu nelíbím”. „O tom bych se s tebou mohla hádat já to prostě poznám” řekla. „Tak teď se ti podívám na ten kotník” posadila mě do křesla. Chvíli se na něj dívala potom s ním kroutila na všechny strany což se skoro ta bolest nedala vydržet a potom mi oznámila „Je to jen naražené proto tě to tak bolí, ne nadarmo se říká že naražení občas bolí víc než zlomenina”. „A teď to zkus rozchodit” poradila mi. Věřila jsem jí protože je doktorka. Chvíli jsem se to snažila rozchodit ale ta bolest byla strašná po nějaké chvíli utrpení to přestalo bolet. „Kdyby mě Jake postavil na zem nikdy by nemuselo proběhnout tohle divadlo” pomyslela jsem si. „Mami pojedeme zítra za babičkou že”? zjišťovala jsem. „Ano pojedeme” odpověděla mi. „Dobře”. Šla jsem do pokoje abych si nachystala věci na zítra. „Trvalo to jen dvě hodiny ale už mám všechno nachystané” oddechla jsem si. Sedla jsem si ke stolu a chviličku si četla. Potom jsem se podívala na hodiny a zjistila že to nebyla chvilka protože už je šest hodin a táta by se měl brzo vrátit z práce. Najednou jsem uslyšela zavírání dveří a tak jsem vyšla z pokoje abych pozdravila tátu a šla pomoct mámě s večeří. Měli jsme domácí pizzu takže to chvíli trvalo ale všichni jsme si pochutnali. „Můžeš jít do svého pokoje já to nádobí udělám sama” řekla mi máma a tak jsem si šla vyčistit zuby. Bylo osm hodin a tak jsem si lehla do postele a četla si. O půl jedenácté jsem odložila knihu a šla spát. Chvíli jsem se převalovala protože jsem nadšením ze zítřejší návštěvy nemohla usnout. Po nějaké době jsem upadla do říše snů.
___________________________________________

Doufám že se vám kapitola líbí.
Budu ráda za všechny komentáře.
S pozdravem
Lily❤️💛