Jednou se to musela dozvědět. (Jily)

8.Kapitola

        Probudila jsem se a první co jsem uviděla potom co jsem otevřela oči byli tři obličeje. „Myslím že se probouzí” zašeptal jeden. „Buď zticha kdyť ji probudíš” pokáral ho druhej. „Hele kluci buďte oba dva zticha řvete tady na celý kolo” řekl třetí. Chvíli mi trvalo než mi došlo že jsou to kluci, ještě jsem si úplně nezvykla. „Baví vás to, koukat na mě”? zeptala jsem se jich a oni se lekli až tak že trochu uskočili čímž mi dali možnost se posadit. „Jak dlouho už jsi vzhůru”? otázal se James. „My jsme tě vzbudili že” pokračoval Sirius. „Já jsem vám říkal ať jste zticha” okřikl je Remus. „Hele kluci, nechte toho jo já jsem se vzbudila ještě předtím než jste začali mluvit o tom jestli se probouzím nebo ne, ok”. „Hmm”. „A kolik je prosimtě hodin”? „Je přesně osm hodin” podíval se Remus. „Super to bychom se mohli jít nasnídat a potom někam jít ať ten poslední den spolu strávíme co nejlíp a ať je nejdelší” navrhnu a zvednu se. Kluci mi totiž včera řekli že Remus odjíždí zpět domů a Potterovi se Siriusem někam jedou. Už jsem tady celkově dva týdny a za týden začíná škola nýbrž si budu muset zajít do Příčné ulice nakoupit pomůcky do Bradavic, hodně se těším. „Dobře, ale než půjdeme můžu si zajít do koupelny”? zeptala jsem se. „Jo jasně nikdo ti v tom nebrání” mávl rukou James. „Dík”. Odešla jsem do koupelny kde jsem se převlékla do legín a trika s krátkým rukávem.
       „Dobré ráno paní Potterová” pozdravila jsem ji když jsem sešla schody do kuchyně. „Tobě taky” usmála se na mě. Posadila jsem se a James mi řekl že máme k snídani palačinky. Super. „Bylo to moc dobré” oblizovala jsem se až za ušima. „To ráda slyším” řekla paní Potterová a vzala naše talíře ze stolu a jen mávla hůlkou a už se samy myly. „Tohle by se normálně hodilo” pomyslela jsem si. „Tak jdeme Els”? poklepal mi na rameno Siri. „Co, jo jasně jdeme, nashledanou” probrala jsem se z mého přemýšlení.
        „Tak co byste chtěli dělat”? zeptal se nás Remus. „Já nevím, co vy”? Ostatní jen pokrčili rameny. „Hmm, co takhle jít zase na to hřiště potom do parku a tam se rozhodneme co dál” navrhla jsem a kluci jen souhlasně kývli. „Tak jdeme”! zakřičela jsem a vystřelila dopředu. „Hele čekej na nás Els” volali za mnou kluci ale já je neposlouchala a běžela dál. U hřiště jsem se zastavila a počkala na kluky. Za chvíli už přiběhl James a po něm trochu zadýcháný Siri s Remem. „To vám to trvalo” odfrkla jsem si. Najednou jsem byla ve vzduchu a James si mě přehodil přes rameno jako pytel brambor. „Dej mě na zem”! okřikla jsem ho ale nic se nedělo. „Řekla jsem    dej mě na zem”!! pořád nic. „SAKRA DEJ MĚ DOLŮ”! to už naštěstí zabralo a James mě opatrně položil dolů. „TO SEŠ HLUCHEJ, NĚKOLIKRÁT JSEM TI ŘEKLA AŤ MĚ POLOŽÍŠ ALE NE, MUSELA JSEM NA TEBE KŘIČET ABY JSI TO UDĚLAL”! vyřvala jsem se. „A TA-” „Els už dost” zakročil rychle Remus. „Ellie to bylo jen ze srandy, co ti sakra je” pokračoval Sirius. Otočila jsem se na ně s nepěkným pohledem ale když jsem uviděla jejich výrazy hned mi začal znova pracovat mozek.
     Otočila jsem se na Jamese a viděla že tam jen nehybně stojí a v očích se mu zračila spousta emocí ale hlavní byl smutek a překvapení taky se mu trochu leskly. „Jamesi” vydechla jsem a objala ho. „Je mi to strašně líto, já, já jsem prostě tak nějak bouchla a všechen ten stres a já už vám prostě nemůžu dál lhát, promiň” vychrlila jsem ze sebe a ještě víc si ho k sobě přimáčkla. On mě taky obejmul. „To nevadí” řekl mi a ruce mi dal na ramena tak že jsme od sebe stáli na délku jeho ruky. „A teď nám řekni, co myslíš tím, že už nám nemůžeš dál lhát” konfrontoval mě. „No, na to se radši posaďte” ukázala jsem na lavičku před sebou. Oni se tedy bez řečí posadili a čekali co ze mě vypadne. „Hmm, jak začnu, no tak zaprvé čarodějka jsem, tím jsem si jistá ale určitě jsem nikdy nebydlela v Americe a nechodila tam do kouzelnické školy. Popravdě bydlím v jednom malém městečku v Británii už od svého dětství ale vždy jsem chodila do mudlovské školy ale asi nejhlavnější je to že jsem tak trochu z budoucnosti neboť tady je teď rok 1977 a já jsem z roku 2023” řekla jsem jim celou pravdu. Chvíli bylo ticho ale potom už se Sirius neudržel a vyprsknul smíchy načež se přidal i Remus s Jamesem. Když ale uviděli můj výraz hned zase ztichli. „Takže, ty nám tady teď říkáš, že jsi několik let z budoucnosti tím pádem víš co se s námi stane a myslíš si že ti to budeme věřit”? otázal se Rem. „Jo a vážně si nedělám srandu” odpovím s kamennou tváří. Kluci se na mě podívají ale když uvidí že si srandu vážně nedělám tak se jen svezou na lavičce trochu dolů. „A jak jsi se tady vlastně vzala”? promluvil po chvíli James. „No, velice jednoduše, prostě mě sem vcucla kniha”. „Aha, to dává smysl”. „Ale tím se nic nemění na našem přátelství, že ne”? znejistěla jsem. „Vůbec ne a ani se tě na nic nebudeme ptát protože všichni moc dobře víme že by to mohlo změnit budoucnost, že kluci” odpověděl Remus. „No jo” souhlasili. „Díky moc a teď půjdeme na to hřiště”? „Nech nás to chvilku vstřebat a potom můžeme klidně jít”. 
       Chvilku jsme tam ještě seděli ale potom jsme se rozhodli že už můžeme jít na to hřiště a užít si náš poslední prázdninový den spolu. „Víte co kluci, já bych udělala tohle, KDO JE PRVNÍ NA HOUPAČCE TAK VYHRÁL” křičela jsem na ně za běhu a oni se jenom podívali za mnou a vystartovali abych tam nebyla první, ale s mým náskokem neměli šanci. Už, už, jsem byla skoro tam, když jsem si všimla že James je těsně za mnou a tak jsem přidala a šup dup byla jsem na houpačce. „První” zakřičela jsem když jsem dosedla na to dřevěné prkno. „To si nemyslím” řekl James a sednul si na mě. „Hej, slez ze mě, kdyť mě rozmáčkneš” smála jsem se a strkala ho dolů. „Ok” bylo mi odpovědí a už byl dole. Remus se Siriusem byli za chvilku u nás.
       „Tak kluci, jdeme si pořádně užít náš poslední den”!? zeptala jsem se. „Samozřejmě” odpověděli. „Já vás neslyším” trochu jsem si připadala jako ve SpongeBobovi. „ANO”!! zakřičeli. „Tak jdeme” rozhodla jsem a běžela na prolézačky. „Kluci, já jsem si to náramně užila, co vy”? zeptala jsem se potom co jsem si k nim sedla na trávu. „My taky” odpověděl za ně Remus. „Ještě že je dlouho světlo už je 18:00, co budeme dělat teď”? zeptal se Sirius. „No, s tím že máme být doma nejpozději v 20:00 tak bychom mohli zajít ke stromu” navrhl James. „Já nevidím proč ne” souhlasil Rem. „No vidíte tak jdeme” zavelel James a zvednul se ze země a já jen zaúpěla protože jsem si zrovna sedla. „Tak se zvedej Els”. „No jo” hrabala jsem se na nohy. „Jdeme”. Za chvíli jsme byli na místě a všichni jsme si sedli a povídali si o tom co oni dělali než jsem přišla a co já dělám ve svém světě. „No a to všechno se tam učíme” vyjmenovala jsem jim všechny předměty. „Wow”. „Hele kluci, já jdu na strom” oznámila jsem jim a v tu ránu jsem seděla na nejnižší větvi. Zastrčila jsem si triko do kalhot a pověsila jsem se za kolena tak, že jsem visela hlavou dolů a ruce mi plandaly stejně jako vlasy. „Ty seš jako opice” dělal si srandu Sirius a já se jen usmála.
      „Hele lidi, já myslím že už bychom měli vyrazit” nadhodil Remus. „Jo máš pravdu, to bychom měli” souhlasila jsem a skočila z větve dolů. „Tak jdeme”. „Už tam skoro jsme” oznámil James. A vážně za malou chvilku jsme byli u něj přede dveřmi. „Kluci, co já tady budu ten týden bez vás dělat”? zeptala jsem se jich a oni jen pokrčili rameny. „Tak ahoj” rozloučila jsem se s nimi a každého objala a dala pusu na čelo. „Budeš nám chybět” řekne James a už mě všichni drtili v hromadném objetí. „Vy mně taky ale teď už musím jít” řekla jsem a vytáhla se z objetí. „Tak ahoj” zavolali za mnou a já jim zamávala. Došla jsem domů tam se navečeřela, vysprchovala a šla spát.
         Zbytek týdne byl zcela jednotvárný. Probudila jsem se, nasnídala jsem se a znova šla do postele nebo dát zbývající fotky do alba. Ale dnes je to jiné, protože dnes jdu do Příčné ulice! Strašné moc se těším, protože zítra jedu do Bradavic.  Už jsem nasnídaná a převlečená. Klíč k trezoru si dám do kapsy a vydám se na cestu. Samozřejmě mám svůj vak.
          Tak už stojím před Děravým kotlem. „Neboj se, všechno bude v pohodě” řekla jsem si v duchu a zatáhla za kliku. Hospodou jsem proběhla jako střela a už jsem stála u zdi z cihel. Naštěstí přede mnou stála nějaká kouzelnická rodina a zeď otevřeli. Rychle jsem proklouzla a nemohla jsem uvěřit svým očím. Bylo to tak krásné a klidně bych zde strávila celý den ale musela jsem do banky. Cestou jsem viděla tolik obchodů a už jsem stála před bankou. Zabrala jsem za kliku a vešla dovnitř. Šla jsem přímo za nosem kolem skřetů a došla k tomu hlavnímu. „Dobrý den, ráda bych si vybrala nějaké peníze z trezoru” promluvila jsem. „Jméno”? zeptal se mě ten skřet aniž by zvednul oči. „Rowlingová” vypadlo ze mě. Skřet najednou přestal psát a podíval se na mě. „A máte váš klíč”? „Tady” řekla jsem a položila ho na stůl. Dál se dělo to, že zavolal nějakého skřeta a já šla s ním do toho vozíku. Myslela jsem že se pozvracím, bylo to strašně rychlé. „Klíč prosím” řekl skřet a nastavil ruku. Hned jsem mu ho dala a naoplátku dostala lucernu k držení. Otevřel ho a mně malém vypadly oči z důlků, neboť tam bylo tolik peněz. Trochu jsem si vzala a už jsme zase jeli nahoru. „Uff, to jsem vážně nečekala” řekla jsem si když jsem vylezla z banky. Vyrazila jsem pro kotlík, nějaké učebnice, kupu pergamenů a inkoustů s brkem. „Tak už mi chybí jenom hábit, zvíře a hůlka” podívala jsem se na seznam a vydala se koupit hábit. Za chvíli jsem vyšla s habitem ve vaku a šla si koupit zvíře. Nakonec jsem si vybrala malou šedou sovičku, kterou nikdo nechtěl, což nechápu proč, když je tak roztomilá.
      „Tak už jenom hůlka”. Došla jsem k Ollivanderovi a otevřela dveře. „Dobrý den” zavolala jsem od pultu protože tam nikdo nebyl. Najednou od nikud vyjel Ollivander na žebříku. „Dobrý den”. „Já jsem si přišla koupit hůlku” moc jsem nevěděla co říct neboť tohle v Harrym Potterovi nebylo. Ollivander slezl z žebříku a vytáhnul jednu krabičku a podal mi hůlku. Mávla jsem s ní a rozbila skleněnou ozdobu. „Tahle ne” řekl Ollivander a hůlku si ode mě vzal a uklidil ji přičemž vytáhnul jinou a podal mi ji. Mávla jsem s ní a převrátila malý stolek s knihami. Takhle to šlo ještě dlouho. Už jsem začínala ztrácet naději, když v tom, o 100 hůlek a rozbitých věcí později, mi podal pan Ollivander jednu hodně starou krabičku, v níž byla, a to se podržte, hůlka. Vzala jsem ji do ruky a najednou mnou projela taková zvláštní vlna energie. Ani se to nedá popsat, ale nikdy dřív jsem nic takového necítila. „Ach ano, 12 palců, akciové dřevo, mírně ohebná a” na moment se odmlčel. „A jako jádro, péro z hipogryfa”. „Jak že jste říkala že se jmenujete slečno”? „Neří- Jsem Ellie, Ellie Rowlingová” odpověděla jsem. A už podruhé za tento den jsem obdržela ten podivný pohled. „Emm, kolik ta hůlka stojí”? vytrhla jsem ho z jeho myšlenek. „Deset galeonů”. „Děkuji a nashledanou” popadla jsem hůlku, zaplatila mu danou částku a vypadla z obchodu.
       „Tak a teď už se jde domů” pomyslela jsem si a vyrazila k cihlové zdi. Znovu jsem proklouzla děravým kotlem a vydala se na cestu domů.
___________________________________________

Doufám že se vám kapitola líbila a omlouvám se za to že jsem teď dlouho nevydávala, ale bylo před pololetím a naši učitelé si usmysleli že i když nemáme uzavřené známky tak budeme psát písemky i do druhého pololetí. Mým druhým důvodem je to že jsem zase nemocná. Já vím, říkáte si že když jsem nemocná a nejsem ve škole tak bych měla mít čas na to psát, ale vyvedu vás z vaší bludné představy neboť i když jsem doma tak musím dopisovat školu a učit se na písemky a abych pravdu řekla tak když jsem nemocná tak nemám ani na psaní sílu natož abych vydala novou kapitolu. No a mým třetím a posledním důvodem je to že jsem ztratila motivaci. Ale naštěstí se zase vrátila a teď bych měla vydávat zase každý týden nebo dva týdny, jsem jenom člověk, takže se ještě jednou omlouvám a užijte si kapitolu.
S pozdravem
Lily ❤️💛