Ghost [Hyunlix]

first

Hyunjin pov.
Šel jsem z šatny za Felixem.
Stál tam a povídal si s těmi dvoumi. Vypadalo to že se dobře baví. Nenápadně jsem se k němu přiblížil a objal ho zezadu. Cítil jsem jak se celý napnul.
,,Připravený na druhou část překvapení.'' Zeptám se pološeptem u jeho ucha.
,,Cože ?'' Podiví se rostomile.
,,Mám pro tebe ještě jedno místo ...'' Nestihnu to dopovědět protože se priřití kluci Minho vypadá unaveněji než obvykle. Hned padne Hanovi do náruče a ten ho pevně obejme. Něco si mezi sebou řeknou ale není jim rozumět. A Chan se Seungminem dopadnou stejně.
,,Tak jó lidi, děkuji za dnešek bylo to skvělí teď jeďte domů. ''Minho nějak nabil znovu energi. Dotáhne Hana pryč.
,,Tak jó, uvidíme se zase někdy.'' Mávnou na nás kluci. Díky tomu tu zůstaneme sami.
,,Tak pojď.'' Pobídnu Felixe. Ten jen zmateně kývne.
Dostaneme se do mého auta. Nastartuje a jedeme.
,,Tak jak sis to užil?''
,,Bylo to úžasné. Děkuji.'' Široký úsměv zdobí jeho obličej. Odvrátil svůj pohled ode mě a pozoroval krajinu za oknem. Já se opět vrátil k řízení.
--------
Zastavili jsme v garáži.
,,Proč jsme přijeli sem?'' Nechápe.
,,Protože tady bydlím?'' S úsměvem pokrčím rameny.
,,To vím taky. Mě jde o to co tady děláme?'
,,Je jedno místo co ti chci ukázat, od okamžiku co jsem se seznámili. Trochu mi ho připomínáš.''
Nakloní hlavu na stranu.
,,Připomínám ti nějaké místo?'' Kývnu a začnu ho táhnout do výtahu.
,,Proč jedeme do posledního patra?''
,,Uvidíš.'' Usměju se. Protočí očima ale pak se usměje. Výtah cinkne a mi vejdeme.
Felix si zaujatý prohlíží celou chodbu.
,,Vždyť si tady už byl.''
,,To sice ano ale jestli se dobře pamatuju tak jsem si v tu dobu myslel že mě seřveš v kanceláři. Tak že jsme se moc nekochal.''
V hlavě se mi vyrojí myšlenka jak za mnou pomalu šel. Povzdechnu si. ,,Co tě tedy tak zaujalo na chodbě?''
,,Přijde mi taková až moc... moc.'' Máchne rukama. ,,Na to že tudy každé ráno chodí člověk jako ty.''
,,Zařizovali to rodiče.'' Protočím očima.
,,Stejně jako tvůj byt ?''
,,Jak?'' Vydechnu.
,,Není to tvůj styl. Protože ty máš mnohem hezčí.'' Mrkne na mě.
Stuhnu na místě. Cítím jak se mi do tvářích hrne krev. Dostal mě do rozpaků. Bože. On je tak..
,,Pojď už radči.'' Chytnu ho za paži a táhnu ho ke schodům.
Otevřu dveře.
,,Páni.'' Jeho obličej zdobyl udiveně roztomilí úsměv.
,,Tos připravil pro...''
,,tebe.'' Doplním ho. Přistoupí k dece a sedne si.
,,Vítej na jediném místě kde si připadám jako člově. Protože tady jsem jen Hyunjin. Žádné starosti. Žádní dědic, nic prostě obyčejný člověk.'' Nachvíli se odmlčím. ,, Vítám tě na mém tajném místě''
Nacházíme se na střeše. Je sice noc, ale světlo nám poskytuje město pod námi a hvězdy nad nami, plus malé světýlka co jsou na dece. Fouká zde příjemný větřík.
U kraje kde často sedávám je deka na které právě sedíme.
Vychutnávam si tuto chvíli.
,,To je nádhera.'' Vydechne a opřel se o mě v obětí.
,,Je od tud nádherný výhled.'' Zašeptá pomalu.
,,To ano.''
,,Čím ti tohle místo připomínám?'' Mírně pootočí s hlavou. Jeho tváře jsou načervenalé a v jeho očích se třpytí hvězdičky.
,,Dvoumi věcmi.'' Polknu. Je u mě opravdu blízko. Až moc blízko.
,,První... můžu se stebou chovat normálně i ty se chováš ke mě normálně... prostě si připadám že stebou jsem to já. Pravý Hwang Hyunjin bez toho pitomého falešného úsměvu.'' Mírně zkrabatí čelo jak se to snaží pochopit. Nakonec se v jeho obličeji oběví pochopení.
,,A druhá.'' Otočím si ho na sebe. ,,tohle místo mi připomíná tebe.'' Opatrně přiložím dlaně na jeho tváře. Přejedu prsty po jeho pihách. ,, Protože tvoje pihy jsou jako ty hvězdy nad námi.'' Do teď jsem mluvil normálně a dával důraz na každé slovo.
,,Nádherné.'' Zašeptám.
Felix na mě kouká s úsměvem. Přibližuje se a já taky. Už jsme od sebe jen kousek. Naposledy se mu podívám do očí.
Pak už jen cítím .....

....ty dva hebké polštářky na mích rtech.

Přeji hezký den <3