Ghost [Hyunlix]

vybruslení z maléru

Jakmile k nim dojdu jejich pohledy se stočí ke mne. Mladý kluk nechápe kdo jsem zato ten třicetiletý pán mě poznal.
,, Pane moc se omlouvám'' ukloním se. Což nečeká.
,, To je v pořádku '' ukloní se hned na proti mě. Zase spřímíme a podíváme si do očí.
,, Jen by ste měl mít lepší číšníky a taky si je umět vycvičit. '' mluvy o něm jak o zvířeti. ,, Přeci jen je to '' Pohled stočím na kluka který se furt uklání. ,, oslava vašich narozenin '' Jeho pohled se změnil zdá se mi ještě více vyděšený. Usměju se.
,, To je nic. Vždť je to jen nehoda no ne ? '' otočím se kolem sebe a donutím lidi kolem sebe kývnout. Pán to taky vzdal a odešedl i s partičkou k baru. Otočím se furt je tu ticho.
,, Myslím že se můžeme zase začít bavit. '' sotva to dořeknu už hraje hudba a nikdo si mě nevšímá. Dojdu k tomu klukovy který teď zbírá střepy. Mohlo mu být tak devatenáct. Ohnuse se a začnu mu pomáhat. Vykuleně se na mě podívá.
,,Co to děláte pane ?'' Uchechtnu se .
,, Pomáhám ti '' ,,To nemusíte. ''Řekne o něco hubějším hlasem než bych si typoval. Ještě víc zrychlí až se pořeže o sřep. Sykne ale pracuje dál. Přijde jsem další číšník s hadrem a už to uklízí. Všimnu si jak mu krev kápla na podlahu. Zvednu se stejně jako on. Zvova se ukoloní.
,, Děkuju za pomoct pane. Už se to nebude opakovat. '' Usměje se a tentokrát to není ten falešný úsměv co znám.
,, Pojď se mnou do kanceláře '' promluvým hrubě. Ten číšník co má ten hadr si musí myslet že má trest. Znám jejich vedoucí a Jisso by to jen tak nenechala. Navíc tak tochu zničil mojí narozeninovou oslanu. Prohrábnu si černé vlasy a podívam se na blondýna. V jeho očí je vydět strach. Jeho jemný úsměv je falešný a více méně formální. Svojí pravou ruku drtí v pěsti aby zabránil krvy kapat na podlahu. Rozejdu se a jdu přímo do kanceláře co mám o pár dveří dál. Blondýn mě následuje.
Když dojdeme až do kanceláře celkem zkamení. Bojíse . Otázka je čeho. Sednu si za svůj stůl a uvelebým se blondýn tam jen stojí a němně na mě kouká. Povzdechnu si. Vytáhnu ze šuplíku kovovou krabyčku. Naznačím ať jde blondýn blíš.
,,Tak jak se jmenuješ?''
,,Lee Felix ,pane" uchehtnu se.
,,Takže Felixi dvě věci první podej mi tvou ruku. Nepotřebuju mít zadělaný koberec od krve a zadruhé mi prosím neříkej pane o moc starší jak ty nebudu." Felix na mě nedůvěřivě kouká ale nakonec mi ruku podá. Nastane trapné ticho.
Mě se v hlavě zatím rozjelo několik koleček. Zaprvé Felix není korejské jméno takže se přistěhoval. Zadruhé kolik mu asi je? Zatřetí a to je spíše roztomilý fakt je že má roztomilé ručičky. Má je strašně drobné.
,,Studuješ?'' Naruším to ticho.
,,Já ... n-o ...'' Snaž se ze sebe dostat. Zesměju se. To ho vyvede z míry. ,,Něco vtipného?'' Zeptá se Felix. Svraší obočí. Vypadá mírně naštvaně.
,,Ne. Jen mě rozesmálo jak se mě bojíš. ''
,,A kdo by se vás nebál?'' To nechápu nejsem děsivý. Proč mi vyká. Ach jo.
,,Co je na mě děsivého?'' Zeptám se chci znát pravdu a to hned. Felix se mi podívá viděšeně do očí. Už otvírá pusu že něco řekne když mi začne zvonit mobil.