Ghost [Hyunlix]

nemůži tě dostat z hlavy

Vytáhnu ho z kapsy. Vážně mi volá. Protočím očima. Podívám se na Felixe a ten mi pohled oplatí. Povzdechnu si a zvednuto. Z telefonu se ozve křik mé matky " kde jsem?" "co dělám?" "co si o sobě myslím?" a "ať se okamžitě vrátím!". Típnu jí to a podívám se na Felixe za dobu naší konverzace jsem mu obvázal ruku. Čeká co mu řeknu. Je to asi naposled co ho vidím, taková škoda.
,,No nic Felixi, rád jsem tě poznal.'' Usmál jsem se. ,,Musíme se vrátit zpátky. Vyřiď Jisso že jsem tě potrestal." Felix se ukloní.
,,Jak si přejete pane." Myslím že moc nepochopil že ty formality neřeším. Zvednu se a jdu ke dveřím.
Jsme zpátky v sále a Felix se stratil jak nejrychleji mohl. Vrátím se k rodičům. Oba mě vraždí pohledem ale nic neříkají. Rose se usmívá a snaží se upoutat moji pozornost já však nevnímám. Myslím jen na Felixe. Bože proč?
,,Vážení" řekne muj otec a uputá pozornost všech.
,,Sešli jsme se abychom oslavyli narozeniny mého nejstaršícho syna. Prosím o přípitek" zvedne skleničku šampaňského. Stejně jako to udělá většina  lidí v sálu.
,,Nazdraví!" Rozkřiknou se všichni v sále. Bože můj. Ani třičtvrtě lidí to tady nezajímá. Zbytek večera se táhne dost pomalu. Nikdo mi sem tam popřeje předá dárek. Jediné co dělám je že se usmívám a tvářím se že mě to baví. Sem tam zahlídnu Felixe ale ten se mi snaží vyhíbat. To se mi povedlo. Konečně člověk co se zdál normální a on se mi vyhýbá.
---------------
Je noc něco kolem jedný. Lehnu do postele a propadnu snům.
-------------------------
Ráno vstávám byt je prázdný. Rodiče jsou v práci je něco okolo jedenácté. Převlíknu se do tepláků vezmu si brýle Sednu ke stolu a  zapnu notebook. Začnu pracovat. Už budou dvě odpoledne. Byt ve kterém bydlíl je v největším paře. Rodiče tu nebydlí jen občas přespí když jsou podobné oslavy. Aby se nemuseli táhnou domu jak říkají. Začnu přemýšlet o včerejšku a o tom roztomilém pihatém chlapci. Jako mohl bych si ho najít jako zaměstnance. Ale to už se dá považovat za stolking. Navíc mě asi nemá rád a bere mě pouze jako nějakého nafoukaného nadřízeného. Z myšlelek mě probere mobil.
,,Hyung!" Rozkřikne se nadšeně můj madší bratr.
,,Jeongi, copak se děje že mi voláš?''
,,Víš já se chci zeptat jak se máš a jak sis užil narozky a..."
,, Co po mě chceš?" Na tohle nemám čas díky mím myšlenkovým pochodům jsem stratil hodně času a ten projekt musím dobělat ještě dneska.
,,Proč mě vždy tak rychle prokoukneš. '' Začal se četrit. ,,Potřeboval bych pomoct ohledně jednoho úkolu na tanec a ty si v tom dobrý a řekneš mi kde děláme s kámošema chyby. Plus tě chci pozvat na kafe." Řekl prosícím hlasem. Přemýšlel jsem, mohl bych tam jet ta škola je tady v Soulu a Jongiho jsem neviděl dlouho protože řekl že bude radši na koleji navíc mám zakázané ho vídat. Takže tohle je porušení pravydel ale co.
Chce studovat normální školu. Úplně se od rodičů distancoval. Peníze si vydělává v jedné kavárně, sám. Samozdřemě mu rodiče platí pouze školný. Po dlouhé domluvě.
,,Prosím... Dlouho jsme se neviděli a ta známka je důležitá."
Povzdechl jsem si. ,,Fajn. " odpověděl jsem a típl to.
Vrátl jsem se do pokoje a hodil na sebe rifle s nějakým tričkem plus sluneční brýle. Vlasy si sepnul do cilíku. Do tašky jsem naházel pohodlné věci na tanec. Kdy naposledy jsem vlastně tanči? Vůbec jsem na to neměl čas a taky mi to vracilo až moc vzpomínek. Hodil jsem tašku přez rameno a cestou ke dveřím jsem ještě poukládal věci na notebooku protože nechci přijít o vyplněnou práci.
Vzal jsem si klíče od auta a zamknul byt. Sjel jsem výtahem úplně dolu. Vyjel jsem z garáží směr umělecká škola Soul.