Magický podpis

27. Omluva

„NE!" ticho noci pročísl dívčin výkřik. Severus stál rázem na nohou a hůlkou mířil do tmy. Zuřivě mrkal, aby se zbavil zbytků spánku. Zase usnul v tom proklatém křesle! „Ne, prosím! Ne!"

Shlédl na pohovku, kde rozeznal tělo převalující se ředitelky Nebelvíru. Plakala. Schoval hůlku.

„Grangerová," sklonil se k ní. „Hermiono, probuďte se," chytil ji za zápěstí a jemně s ní zatřásl.

„NE!" vykřikla dívka s hrůzou v očích a posadila se. „Prosím neříkejte to..."

„Byl to jen sen," šeptal jeho hluboký hlas ve snaze ji uklidnit. „Jen sen. Jste vzhůru, ano?"

Hermiona se zhluboka nadechla a pokývala hlavou. Celá se třásla. Neochotně pustil její zápěstí a sáhl opět po hůlce. Rozžehl oheň v krbu, aby získali alespoň trochu světla a tepla. Také přivolal z jejího křesla deku a přehodil jí ji přes ramena.

„Díky," pípla Hermiona a zachumlala se do ní.

Posadil se na konferenční stolek a pátravě si ji prohlížel. „Stále totéž, že?"

„Jo," přiznala Hermiona a doufala, že tím otázky končí.

„I přes Bezesný spánek?" mračil se.

„Jen když si ho nevezmu," zamumlala. „Ale to nic," mávla ledabyle rukou, aby mu dala najevo, že se o to nemusí dále zajímat.

„Teď mě poslouchejte," vyzval ji vážně. „Řeknu vám to, co by vám každý jiný lektvarista i lékouzelník řekl už dávno, a co vy jistě víte – musíte příčinu těch nočních můr řešit. Bezesný spánek správně funguje jen krátkodobě. Používat ho déle, než několik měsíců, může být život ohrožující. Takže jistě pochopíte, že nový vám už nenamíchám. Ani vás ho míchat nenechám."

Znovu ten děs. Hrůza. Bolest a strach v jejích očích. Ale musel to vydržet a neuhnout pohledem.

„Co... co když to nejde řešit?" vypravila ze sebe.

„Jsem si naprosto jistý, že to jde, slečno," ubezpečil ji.

„Nevíte, o co jde," řekla Hermiona a snažila se v jeho tváři najít cokoli, co by svědčilo o opaku. Marně.

„Zkusila jste něco udělat?"

„Ne," přiznala dívka.

„Vidíte. Jistě to půjde. A teď... Jestli chcete, můžete se dospat tady."

„Většinou už pak neusnu," přiznala Hermiona.

„Jsou dvě ráno. Musíte spát," sdělil jí nekompromisně. „Nedošlo to až... ke konci, nebo ano?"

„Ne, ne, probudil jste mě včas," odpověděla dívka a sklopila oči k zemi.

„Tak si lehněte a myslete na něco hezkého," poradil jí znechucen slovem, které právě vypustil ze rtů. „Kdyby se vám ještě něco zdálo, uslyším to. Mám lehké spaní."

„Nechci vám být na obtíž, profesore."

„Jste mi na obtíž právě teď, když se tu se mnou tak nesmyslně dohadujete," upozornil ji Snape stále ještě klidným hlasem.

„A vy budete spát tady v křesle?"

„Možná. Máte s tím problém?"

„Ne... Jen je to nepohodlné. Budou vás bolet záda."

„Budou bolet mě nebo vás?"

„Spíš asi vás."

„Tak se o to nestarejte," zavrčel. „A pokud budete pokračovat dál, přilepím vám jazyk k patru."