Magický podpis

22. Porada

S trhnutím se probudila. Ty černé oči!

Dezorientovaně se rozhlédla kolem sebe. Byla v nebelvírské věži. Sama. Kde se tu vzala? Bolestivě zasyčela, když vstávala. Celé tělo ji bolelo. Podívala se z okna. Určitě už byli všichni na snídani! Uhladila si trochu vlasy a po kratičké zastávce v bytě si pospíšila do Velké síně.

Samozřejmě. Přišla poslední a zbylo na ni pouze jedno volné místo. Mezi profesory Snapem a Todorovem. S povzdechem se posadila.

„Dobré ráno, profesorko Grangerová," pozdravil ji Boris Todorov veselým hlasem. „Jak se vám spalo první noc na hradě?"

„Ani se neptejte, profesore," zabručela Hermiona. Byla rozlámaná a podrážděná. O konverzaci příliš nestála.

„No nevypadáš právě svěže," přidal se Neville opatrně. „Jako kdybys ani nespala v posteli."

„Taky že ne," zavrčela. Jeho tázavý pohled ignorovala. Nalila si do hrnku kávu a vzala si croissant. Během snídaně sotva zvládala zdvořile odpovídat na otázky, natož aby vedla nějaký duchaplný rozhovor. Hned poté se konečně mohla plně věnovat profesorským povinnostem.

Strávila nad nimi téměř celý den. Málem prošvihla dokonce i večeři se slavnostním zařazováním studentů do kolejí. Neville se zhostil péče o prváky velmi statečně. Vyslechla si poutavý projev profesorky McGonagallové, který měl však do Brumbálova velmi daleko. Snědla několik soust večeře a hned po odchodu studentů se také omluvila a šla si lehnout. Potřebovala se vyspat na druhý den.

Těsně před jejím bytem ji však dostihl profesor Todorov. „Slečno profesorko," oslovil ji kostrbatě. „Prosím, nevíte, kde je knihovna? Potřeboval bych si půjčit pár knih, víte, a stále se tu ještě příliš nevyznám."

„Ale jistě," povzdechla si Hermiona ne příliš nadšeně. „Dovedu vás tam."

„Jste velmi hodná," věnoval jí přátelský úsměv a vydali se šerými chodbami do knihovny.

„Odsud už trefíte, ne?" optala se ho, když byli na místě.

„Ano, ale chtěl jsem vás požádat, zda byste mi ještě nepomohla najít pár těch knih. Madame Pinceová už šla bohužel spát..."

„Dobře," povzdychla si Hermiona a začali společně pátrat po knihách. „Ale nezapomeňte jí zítra nahlásit, které knihy si půjčíte. Ráda má v knihách pořádek."

Hermiona za sebou uslyšela tiché kroky. „Velmi nerad vám kazím plány na společný večer," ozval se vzápětí chladný hlas, „ale slečna Grangerová má dnes v noci dozor na chodbách."

Boris překvapeně pohlédl na profesora Snapea.

„Samozřejmě, profesore," přikývla dívka. „Musíte mě tedy omluvit, profesore Todorove," obrátila se k mladšímu muži a pak pohlédla konečně Snapeovým směrem. „Do kolika hodin je dozor?"

„Do jedné ráno," odtušil chladně Snape.

„Dobře, díky, profesore." Hermiona prošla kolem Snapea. Dávala si pozor, aby se ho ani nedotkla. A pak se vydala hlídat chodby. Vzpomínala, že když ona chodila po večerce ven, snad nikdy ji nikdo nechytil. Pokud nepočítala Amycuse Carrowa. A ani ona neměla štěstí na studenty pobíhající po chodbách.

Hodinu po půlnoci se zarazila u okna s výhledem na jezero. Velmi dobře si to okno pamatovala. Sedla si tu, když ji Carrow surově zbil. Nemohla se téměř ani pohnout. A pak ji tu našel...

Posadila se opět na parapet a dívala se ven... Opět se ztratila ve svých vzpomínkách na sedmý ročník... Tehdy alespoň tušila, co od něj může čekat. Ačkoli tehdy by to dávalo větší smysl, zdaleka na ni nebyl takový, jako teď. V tom roce pro ni byl téměř jediným světlem v temnotě. Ach...! Zase ty oči! Tak černé, prázdné, hluboké! Topila se v nich...