21. Profesorka Grangerová

251 19 5
                                    

Hermiona byla moc ráda, že nemá v domě krb. Jediná cesta, jak se k ní mohl někdo dostat, byla pouze dveřmi.

„Hermiono! Otevři!" ozývalo se zvenku.

Dívka seděla v křesle a ostentativně bušení a volání ignorovala. Děkovala Merlinovi, že Harry nebyl v překonávání ochranných kouzel tak zběhlý, jako Snape. Nebo měl jen větší úctu k soukromí jiných. To bylo ve výsledku jedno.

Tak jako tak se Harrymu už tři měsíce vyhýbala. Vlastně se vyhýbala všem. I svým známým – přátele v pravém slova smyslu už téměř neměla - se kterými udržovala nějaké kontakty.

Do práce i z práce se už jen přemisťovala. V práci téměř s nikým nemluvila. Naštěstí ani nemusela. Míchání lektvarů nebyla právě sociálně náročná činnost.

Prvních pár dní... spíše týdnů... po soudním procesu bylo strašných. Připadala si uvnitř úplně rozervaná. Ačkoli se zoufale moc snažila na něj nemyslet, nešlo to. Spávala s jeho vestou, jako dítě s plyšovým zvířátkem. Ze snů ji budily jeho černé onyxové oči přetékající nenávistí. Už kolikrát ani nemusel promluvit. Ale když se jeho pohled a slova spojila dohromady během jediné noci, věděla, že znovu už oči nezamhouří.

Jen díky Bezesnému spánku obohacenému o více meduňky a třezalky, jak jí sám poradil, dokázala ještě téměř normálně fungovat. A také jen díky tomu, že si byla příliš dobře vědoma vedlejších účinků při dlouhodobém užívání, ho dokázala občas vynechat. Právě to byly noci, kdy nespala téměř vůbec.

Soví poštu házela na hromadu na jídelním stole. Samozřejmě neotevřenou. Vždy jen zběžně prohlédla rukopis. Pár jich bylo z Bradavic. Pár od Harryho a Ginny. Nikdo další jí nepsal. Otevřela by jen jediný. Ale jeho rukopis na žádné obálce nenalezla. Ne, že by ji to překvapovalo, ale přesto...

Jaký měl důvod k její nenávisti? nepřestávala se ptát. Tato nezodpovězená otázka jí vháněla slzy do očí. Tolik si přála... Co vlastně? Aby jí odpustil? Ale co? A proč?

Nakonec si prostě přestala podobné otázky pokládat. Přestala nad tím přemýšlet. Nenáviděl ji a tak to prostě bylo. Co na tom záleželo? Stejně ho už víckrát neuvidí. Pokud sama nebude chtít. A to nebude.

Takže teď seděla otupěle v křesle a zírala před sebe. Bušení na dveře konečně ustalo. Oddychla si a odploužila se do postele. Pořádně si lokla lektvaru a usnula s Křivonožkou stočeným vedle hlavy. Černá látka zůstala zmuchlaná pod polštářem.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Probudila se do krásného slunečného sobotního rána. Po velmi dlouhé době si připadala alespoň trochu odpočatá. Přelétla pohledem pokoj a zhodnotila, že dozrál čas na velký úklid. Začala v kuchyni. Dřez přetékající nádobím si to už velmi žádal – byla jen otázka času, než se v něm začne něco samovolně hýbat a množit.

Jako další přišel na řadu jídelní stůl. Posadila se k přišlé poště a začala s tříděním. Dopisy od Potterových dávala automaticky stranou. Na ně se stále necítila. Místo nich otevřela několik bradavických dopisů s Nevillovým kostrbatým písmem.

Ve většině se dožadoval odpovědi na nabídku místa profesorky. V dalších si dělal starosti o její zdraví, protože neodpovídá. A v posledním vyhrožoval, že pokud do tří dnů neodpoví, pošle za ní kontrolu ze Svatého Munga, jestli vůbec žije. Rychle pohlédla na datum. Bylo včerejší. Uff.

Bradavice. Mohla by se tam vrátit? Možná by jí tam bylo lépe než tady. Učit by ji nejspíš bavilo. Ačkoli by to Harrymu ani Ronaldovi nikdy nepřiznala, ráda jim kontrolovala domácí úkoly. Stejně tak by si užívala opravování esejů a domácích úkolů studentům. A spolehlivě by se tím zaměstnala i na víkendy. Navíc by se tam mohla schovat před celým světem - nikdy si nevšimla, že by byli profesoři společenským životem hýřící lidé. Pokud nepočítala Zlatoslava Lockharta nebo Horacia Křiklana.

Magický podpisWhere stories live. Discover now