Korporátní smlouva

1. Nováček

Timothy Barnes na své práci nenáviděl mnoho věcí, ale tím nejhorším byl jeho šéf.

Nebylo to dávno, co se Tim přestěhoval do New Yorku. Ve svých třiadvaceti letech už byl dost starý na to, aby se konečně odpoutal od své rodiny a vydal se ve světě hledat vlastní místo.

Tedy... ne, že by pro něj bylo složité se od těch lidí odstřihnout.

Když přistál na letišti, vystoupil na schůdky a nadechl se horkého vzduchu, který smrděl po rozpáleném motoru letadla, tiše si oddechl.

„Konečně."

S prvním problémem se však setkal už při hledání bytu, který měl předem domluvený k pronájmu.

„Jo..." majitel, zavalitý muž s řídnoucími vlasy, se poškrábal na bradě, „ceny stouply, mladej, takže si budete muset trochu připlatit."

Timothy stáhl zpátky ruku, kterou už se chystal převzít klíče. Probodl muže naštvaným pohledem.

„To víte," majitel pokrčil rameny, „velkoměsto, pořád se tu něco mění." Pousmál se. „Ale však vám budou platit dobře, ne? Dostal jste se do té nóbl firmy, MeineCorp, jestli se nemýlím."

„To ano, ale stále-"

„Hold se budete muset snažit," přerušil ho muž, „v New Yorku musí makat každý, neděláme výjimky pro cizince." Založil si ruce. „Tak berete to nebo ne?"

Timothy si povzdechl. Co měl dělat? Věděl, že ostatní byty v této oblasti jsou vyprodané do posledního. Zítra měl nastoupit do práce a hledat po zbytek dne nový byt nebylo zrovna nejlepší využití zbývajícího času. Mohl by si sice zaplatit hotel, ale tam by mu peníze došly už po pár dnech.

Nakonec neochotně přikývl. „Beru to."

Muž se pousmál a vtiskl mu do dlaně klíče. „Vítejte ve svém novém bytě, pane Barnesi."

Timothy byl rád, že měl konečně své vlastní místo. Sotva vstoupil do bytu, rozvalili se na prázdné posteli. Nebylo tu příliš místa - jeden pokoj s postelí a pracovním stolkem, vedle malá kuchyně a vedle malá koupelna. Bylo to trochu tísnivé, ale bylo to jeho. A bude se v práci muset sakra snažit, aby dokázal za všechno měsíčně platit.

...

Timothy Barnes na své práci nenáviděl mnoho věcí, a to už od prvního dne. Sotva vešel do vysoké budovy MeineCorpu, od jejichž skleněných tabulí pableskovaly paprsky slunce, setkal se s nepříjemnou ženou u recepce.

„Kdo jste?"

„Barnes, dneska mám nastoupit."

Zamračila se. „Celé jméno? Já tu mám přes tisíc lidí v databázi, pane Barnesi. Nemyslete si, že se svět točí kolem vás. Potřebuji ověřit vaši identitu, abych vám mohla předat firemní kartu."

A tak jí Timothy začal postupně líčit všechny potřebné informace. Nepočítal s takovým zdržením, a tak, když spěšně vstupoval do výtahu, věděl, že už má minutu zpoždění. Zhluboka se nadechl, zatímco sledoval čísla pater na světelném panelu, jak postupně přeblikávají.

Ještě jednou na sebe pohlédl do zrcadla ve výtahu, aby si upravil kravatu. Měl na sobě čistě bílou košili, obyčejnou černou kravatu a černé kalhoty. Vlnité blonďaté vlasy měl učesané a lehce zpevněné gelem, aby se mu hned nerozcuchaly. Nesnažil se udělat dojem, snažil se zapadnout.

Ozval se zvuk cinknutí a dveře se otevřely. Timothy vyšel vpřed a rozhlížel se po kancelářských kójích, aby našel tu svou. Všude se hemžili lidé v oblecích, velkým prosvíceným prostorem kancelářského patra se ozývaly zvuky telefonátů, zběsilé ťukání do klávesnic, listování papírů, hučení tiskáren, tiché hovory i rozhořčené argumenty. Kancelářské kóje Timovi připomínaly včelí plástve a hemžení lidí pracovité včelky. Ne však tím roztomilým způsobem... spíš si vzpomněl na to, že běžná včela dělnice se v létě dožije jen šesti až osmi týdnů, protože se prostě upracuje k smrti.