Korporátní smlouva

22. Rozpor pocitů

Tim stál v hloučku mezi svými kolegy a tiše sledoval, jak se před nimi dohadují Dylan s Rushovou. Dylan měl problém s tím, že mu poslala nějakou společnou práci jejího oddělení asi o dvacet minut později, než to mělo být.

„Museli jsme opravit chyby,“ vysvětlovala, „přece jsme nemohli odeslat špatnou verzi.“

Dylan ji probodával naštvaným pohledem. „A to vám opravení pár chyb muselo trvat tak dlouho?“

Tim příliš neposlouchal, co dále řešili. Myšlenkami byl stále ještě u včerejška. Leo mu říkal, ať si po svém posledním zákazníkovi dá na chvíli pauzu. Timothy však nechtěl, chtěl v baru pracovat i přes víkend, ať má dost peněz. Pořád myslel na mladého Rona, ale to ho přece nebude při práci nijak omezovat.

„Barnesi.“

Tim se vrátil do přítomnosti. Uvědomil si, že ho všichni sledují - jak kolegové, tak Dylan s Rushovou.

„Ptal jsem se vás, jestli k tomu chcete něco dodat,“ zavrčel Dylan.

Tim se mu podíval do očí. Nezajímalo ho, jak se uvnitř cítí jeho šéf, dneska fakt ne. „Řešíte banálnosti,“ zamumlal nezaujatě.

Následovalo ticho. Docela dlouho trvající ticho. Někteří kolegové ustoupili, když se Dylan přiblížil k Timovi.

„Pojďte se mnou do kanceláře, pane Barnesi,“ procedil chladně přes zuby.

Tim zaváhal, jestli si tou větou nedovolil až moc. Ale na druhou stranu na tom až tak nezáleželo. Žádné trápení v jeho životě se nevyrovná pocitu vědět, že brzy zemřete a všechny přátele i rodinu opustíte s prázdnými srdci.

Nevšímal si pohledů svých kolegů, prostě Dylana následoval. Dylan šel o pár kroků před ním, i z jeho chůze se dala vyčíst zuřivost. Prošli prvními dveřmi. Tim přemýšlel, co ho asi čeká. Prošli druhými dveřmi do kanceláře a Dylan nechal Tima jít kousek napřed, aby za ním dveře zavřel.

Tim se zahleděl přes skleněnou stěnu na rozlehlé město pod ním. Nervózně se nadechl. Dylanova zaťatá pěst se prudce střetla s jeho tváří. Tim překvapeně klopýtl. Sáhl si na bolavé místo a podíval se na Dylana. Dylan zatínal zuby a pevně držel pěsti... držel tak i sebe. Odvedl snad Tima do ústraní, aby jej nemusel praštit před ostatními? Timothy se podrážděně zamračil. Vždyť to na situaci nic nemění.

„Kurva, Barnesi...“ Dylan se od něj odvrátil a přešel ke skleněnému oknu. Při tom si založil ruce za zády. „Chtěl jsem být alespoň jeden den v klidu. Jeden den... a vy mě musíte vyprovokovat.“

Tim se zamračil. „Nesnažil jsem se o provokaci. Nemáte žádné sebeovladání, to je váš problém. Dokážete reagovat jen prudce, jen podle negativních emocí.“

Dylan se rychle obrátil a nakráčel k němu se zaťatou pěstí.

„Jen do toho.“ Timothy schválně přistoupil blíže. Jejich pohledy se střetly. „Uhoďte mě, pane Meine.“

Dylan bojoval s vlastním nutkáním. Chtěl to udělat. Jenže nechtěl od podřadného zaměstnance uposlechnout něco, co znělo jako rozkaz. Ne teď. Ne v pracovním oděvu ve své vlastní kanceláři. Nenechá si poroučet od nějakého podřadného pracovníka... a tak pěst svěsil dolů. Potom naštvaně vykřikl a ohnal se k židli, kterou převrhl. „Kurva...“ oddechl si rozčileně. Impulzu se však zbavil.

Timothy zavrtěl pohrdavě hlavou. „Víš, co si myslím, Dyle? Tvá slabost není to, že by ses před lidmi bál projevit emoce, které si sám spojuješ se slabostí. Ne... Tvá pravá slabost je v sebeovládání.“

„Barnesi-“

„Nech mě domluvit. Můžeš mi vyhrožovat vyhazovem, kolikrát jen chceš, Dyle. Pokud mě však vyhodíš, bude to důkaz toho, že ses nedokázal ovládnout a nevydržel jsi mou přítomnost.“ Probodl ho pohledem, přičemž se ušklíbl. „Pokud mě vyhodíš... prohrál jsi.“

Dylan dlouho uhýbal pohledem. „Změňme téma,“ zamumlal podrážděně. Timothy však věděl, že ho ta věta bude trápit ještě dlouhou dobu. Dylan k němu opět přistoupil, tentokrát si však nervózně oddechl. „Chtěl jsem tě jen požádat, Timothy... jestli bys...“ zvedl k němu nervózní pohled, „jestli bys ještě jednou udělal to, co jsi udělal při naší poslední schůzi na konci.“

Tim svraštil obočí. Absolutně na to neměl náladu. Dylan si nezasloužil obětí. Ale nakonec Tim roztáhl ruce a pomalu ho přivinul ke svému hřejícímu hrudníku. Dylan se do něj opatrně opřel, v jeho náručí  najednou působil zranitelně.

Timothy se zamračeně díval přes sklo na město. Chtěl to celé ignorovat.

Dylan nadzvedl ruce, jemně jimi přejel po Timových zádech a pomalu se nadechl. Jeho výdech zněl těžce, jako by si povzdechl nad vlastní tíhou myšlenek a frustrací. I hlavou se přitiskl k Timovu hrudníku. Znova se nadechl, jako by nasával jeho silnou energii... a potom ustoupil.

Tim pocítil zvláštní prázdno, když se od něj Dylan odtáhl. Nechyběl mu on, ale chyběl mu ten dotek. Ten pocit, že ho skutečně někdo potřebuje. Jistě, sice teď byl pro Dylana jako jeho drahý terapeutický polštářek a náhrada za opravdového psychologa, ale i tak to byl dotek potřeby. A Timothy se rád cítil chtěný.

Dylan se k němu otočil zády a založil si ruce. „O tomto nebudeme mluvit. Spadá to pod pravidla smlouvy.“

„Jste si jistý, pane Meine?“

„Jsem si jistý, Timothy.“ Ukázal ke dveřím. „Můžete odejít.“

Tim přemýšlel, že ještě nahlas vyjádří některé své myšlenky, ale nakonec si je nechal pro sebe. Když odcházel, tentokrát to byl on, kdo naštvaně kráčel vpřed.

Cestou k pracovní kóji mu stále běhalo hlavou, co se v té kanceláři událo. Ostatní spolupracovníci se mu vyhýbali pohledy, protože hádali, že dostal seřváno, a tak se s nimi alespoň nemusel bavit. Byl naštvaný. Naštvaný na všechno, co si Dylan Meine mohl dovolit.

Takže první Tima praští, aby se cítil lépe... a potom od něj chce obětí, aby se také cítil lépe? Dávalo to vůbec ještě smysl?

„Ten chlap má vážné mentální problémy,“ mumlal si Tim frustrovaně pro sebe, zatímco se pustil do práce. Jenže na ten pocit z obětí ještě dlouho nedokázal přestat myslet.