Korporátní smlouva

23. Nepohodlí

Nedokázal na to přestat myslet. Byl chycený v nějakém zvláštním začarovaném kruhu. Chtěl Dylana praštit za to, jak se ke všem pořád chová. Zároveň mu však chtěl pomoct, protože Dylan jistojistě nebyl úplně v pořádku. Co však pomáhalo více? Bití, objetí... obojí?

Tim se zamračeně zahleděl do piva. Bylo to jako zapeklitá hádanka, která mu zbytečně zavařila mozkové buňky.

„Zase mě nevnímaš,“ povzdechl si Anton.

Tim k němu zvedl bezstarostný úsměv. „Nic osobního, Antone, ale ty po chvíli vždycky začneš kecat o hrozných blbostech.“

Anton se uchechtl. „Proto sem chodíme, ne?“ Zvedl k ústům vlastní sklenici s pivem. „Abysme kecali o blbostech a vypustili z hlavy složitosti.“ Zamyšleně se napil.

I Tim se napil. Jenže on to nedokázal vypustit z hlavy. Kretén Dylan, pomyslel si pro sebe. Dneska ho však čekal jiný zákazník.

...

Neznámý muž přišel později, než na kolik byl obědnaný. I Tak se k němu Tim choval vlídně a odvedl ho do pokoje, kde se mělo všechno odehrát. Chlápek se však celou dobu tvářil tak nějak podrážděně a sotva se ho Tim začal lehce dotýkat, odstrčil ho a zamumlal něco vulgárního. Potom rychle sebral své věci a odešel, jako by si všechno najednou rozmyslel.

Tim se ho snažil dohnat, aby alespoň dostal vysvětlení. Jenže když se dostal dolů k baru, muž byl pryč.

„Co se stalo?“ Ptal se Leo, který za barem leštil sklenice.

Timothy podrážděně rozhodil rukama. „Ani mi neřekl! Proč si sakra něco objednává, když na to nemá chuť? Proč si vůbec musel vybrat mě?“ Podíval se na Lea. „Hádám, že ani nezaplatil těch pár minut, co jsme tam byli.“

Leo odložil sklenici a podíval se na něj. „Jdi domů, Time.“

„Cože? Takže mě jako hned vyhodíš?“

„Ne,“ řekl rychle Leo a povzdechl si. „Ale očividně jsi rozhozený... a z toho nic dobrého nebude. Zákazníci jsou občas idioti, kteří sami neví, co chtějí. To se stává.“ Zavrtěl nad tím hlavou. „Ale ty taky potřebuješ klidný večer. Už když jsi sem dneska přišel, nebylo něco v pořádku. Mám pravdu?“

Tim odvrátil pohled a něco si pro sebe zamumlal. Potom však přikývl. „Jo, máš pravdu. Měl bych se dát do kupy, než budu pokračovat... s čímkoliv.“ Povzdechl si. Mohl za to Dylan? Nebo prostě měl jen Tim dneska špatný den?

Dal však na Leovy rady a za chvíli odcházel. Ještě mu mávl na pozdrav. „Pěkný večer, Leo.“

„Pěkný večer i tobě,“ mávl na něj barman.

Tim se vydal po ulici obvyklou trasou ke svému bytu. Bylo už trochu chladno, venku byla tma, ale ulice zářily různými obchody a světly všech aut, které tudy projížděly. Také blikajícími semafory.

Obešel sotva pár bloků a uslyšel cinknutí, že mu na mobil přišla zpráva. První ji chtěl ignorovat, ale zvědavost mu jako obvykle nedala, a tak ji po chvíli otevřel. Přicházela od neznámého čísla na jeho osobní číslo.

Neznámé číslo:
Chtěl bych se domluvit na naší další schůzi, pokud možno.
D.

Tim se zamračil. Samozřejmě to muselo být od Dylana. Ale proč nepoužil ten kontakt přes stránky baru? Psal z nějakého osobního čísla, určitě je pracovní, ale Timovi bylo jasné, že jeho osobní číslo musel šéf vyhrabat z jeho profilu pracovníka MeineCorpu. I tak po chvíli odpověděl.

T. Barnes:
Proč mi píšete přes soukromé číslo, pane Meine?

Neznámé číslo:
Protože nejde o schůzi v tom vašem baru, ale soukromou schůzi. Chtěl jsem tě pozvat do mého bytu.

Tim se zarazil. Ještě chvíli na to hleděl, jestli to vážně čte dobře.

Neznámé číslo:
Abychom prodiskutovali pár věcí.
Tady to bude nejlepší.
Vím, že mé zprávy čteš, Timothy.
Pošlu adresu, dostav se.

Za chvíli Timovi přišel odkaz na mapu. Tim se na mobil však díval znechuceně. Měl jít domů. Měl si odpočinout a dát si od všeho pauzu. Jenže ten idiot Dylan musí neustále okupovat jeho myšlenky... i jeho čas.

Nakonec přejmenoval nový kontakt na „Dick-lan“ a snažil se stopnout nejbližší taxi, aby se mohl dostat na místo.

V taxíku zamyšleně hleděl z okna a sledoval lidi na ulici. Prohledal svou brašnu, kterou tahal všude. Byly tam ještě nějaké dokumenty z práce, ale také pár užitečných věcí, co s sebou jako gay muž vždycky nosil po ruce. Netušil, co po něm Dylan tentokrát bude chtít. Vlastně ho to už začínalo štvát. Proč nemůže raději říct rovnou, co chce, a nedělat okolo toho takové tajnosti?

Zaplatil a vystoupil z taxíku. Mrakodrap, před kterým zastavil, byl jeden z těch modernějších - nejen venku, ale i vevnitř. Tam nastoupil do výtahu a dojel do nejvyššího patra, jak stálo v Dylanovych instrukcích.

Vystoupil na chodbu, kde byly jen dvoje dveře. Za těmi druhými bylo něco k údržbě, ale ty první byly očividně od Dylanova bytu. Timothy přemýšlel, jestli bude muset zazvonit nebo zaklepat. Ještě se však nedostal ke dveřím na dosah a ty už se zevnitř samy otevřely.

Vevnitř stál Dylan. Timothy ho poprvé viděl v něčem jiném než v košili a oblekových kalhotech. Dylan na sobě měl obyčejné černé tričko, i když určitě patřilo nějaké drahé značce, a pohodlné kalhoty.

„Pojď dále,“ řekl Dylan, ale jeho výraz byl opět neutrální.

Timothy vešel dovnitř. Už v předsíni si však připadal, že tu nemá co dělat. O to horší to bylo později.

Ten byt byl obrovský. Bylo tu plno skleněných stěn tak jako v Dylanově pracovně. Zrovna teď odtud bylo vidět noční město, ale Tim se k tomu sklu ani nepřiblížil, jak velký ten prostor byl. Byt nebyl přesně rozdělený na místnosti, ale podle vybavení rozeznával určité části - prostornou kuchyni, která byla úhledně čistá, a stolek pouze s dvěma židlemi poblíž. Jako obývák sloužilo místo, kde se po zemi táhl veliký hebký koberec, na něm prostorný gauč a u něj stolek, před ním na stěně obrovská televize a reproduktory. Na televizi rovněž nebylo smítko prachu.

Celý prostor doplňovalo pár velkých zelenolistých květin a velká police s knihami seřazenými podle abecedy. Za roh Timothy neviděl, ale hádal, že tam bude koupelna, ložnice a nejspíš i pracovna. Celý prostor osvěžovalo pár rozsvícených lampiček, které i velkému prostoru dodávaly útulnou atmosféru, protože stropní světla rozsvícená nebyla.

„Bundu si můžeš dát na věšák.“

Tim poslechl, co Dylan říkal. Vlastně se teď cítil, že nesmí nic udělat špatně, nebo vkročit mimo povolenou trasu. Cítil se jako bezvýznamný mravenec před samotnou mravenčí královnou. A takovýhle pocit mu dodalo jen to, že spatřil tenhle obrovský byt? Styď se, Time.

Potom následoval Dylana ke gauči. Dylan se posadil jako první a Tim se chvíli zdráhal, ale aby nestál jako idiot, nakonec se posadil taky. Na stolku stála flaška vína a dvě sklenice, ale předstíral, že si jich nevšímá.

„Takže,“ začal Tim, protože už ho to mlčení začínalo štvát. „Proč soukromě? Co vůbec dělám tady?“

Dylan pozvedl obočí. „Nelíbí se ti můj byt?“

Tim si naštvaně povzdechl. „Tak jsem to nemyslel...“ Neměl zrovna chuť přiznávat, že je to úchvatné místo, i když mu chybělo trochu osobitosti. „O co ti jde, Dylane?“

Dylan se zamračil a odvrátil pohled. „Nechtěl jsem znova riskovat, že by mě na tom místě někdo spatřil. Ale... to není jediný důvod.“