Korporátní smlouva

6. Ukradený klid

Timothy opouštěl posilovnu s pocitem viny. Stále myslel na včerejšek a na to, jak se mu Leo rozhodl finančně pomoct. Sice by teď měl být v klidu, protože nájem dokázal zaplatit včas a taky stihl ráno vstát a jít do posilovny, kterou potřeboval po své mentální fungování... z nějakého důvodu však ten špatný pocit stále přetrvával.

„Možná se budu cítit v klidu, až si tak všechno odpracuju," přemýšlel Tim za cesty. Když vcházel do budovy, dokonce se pousmál. Zdvořile pozdravil ženu u recepce a vydal se do výtahu, aby se tam ještě vmáčkl se skupinou spolupracovníků. Budova měla sice šest výtahů, ale jeden byl soukromý pro šéfy, a ty ostatní se jednoduše zaplnily, když pracovníci přišli ve stejnou dobu.

Při jízdě sledoval poblikávající čísla na světelné tabuli. Dneska se však rozhlédl po lidech. Nikdo z nich netušil, co Tim včera dělal a k čemu se upsal. Vlastně by jim to mohlo být jedno. Zrovna tak Timothy netušil, kdo z nich by mohl být tajný zápasník v ringu, model pro pornografický časopis nebo influencer na OnlyFans. A třeba nebyli nic z toho. Ve firemních oblecích, v saku, v kravatách, černých uplých sukních a podpatcích nikoho nezajímalo, kým jste, když si ten oblek sundáte. Tady lidem šlo jen o zájmy firmy MeineCorp. A zbytečná firemní dramata.

Timothy vystoupil z výtahu a zamířil si to přímo ke svému oddělení. Při cestě kývl na slečnu Rushovou na pozdrav, protože opět telefonovala, a potom se pozdravil s Antonem, než zapadl do své kóje. Na stole už na něj čekala hromádka ze včerejška doplněná o dnešní přídavky. Měl by se pustit do práce.

...

Odpolední pauzu bral Tim jako své znovurození. Jako hodinku klidu, kdy mohl vypnout pracovní myšlení a soustředit se jen na to, kam si zajde na oběd a ať se včas dostane zpátky.

Chvíli zvažoval, že dneska opět jíst nebude. Jenže prázdný pocit v břiše už byl poměrně nesnesitelný, a navíc musel jíst, aby nezkolaboval v posilovně. Vydal se tedy do menší restaurace, která byla jen pár bloků od jeho firmy. Nechodil sem příliš často, ale věděl, že jídlo tu mají kvalitní a vždycky se dokázal pořádně najíst.

Objednal si jedno z nejlevnějších jídel a s tím si užil svých dvacet pět minut klidu. Potom se rychle vydal na záchod, protože nenáviděl chodit na ten firemní, kde se mohl setkat s pracovními kolegy. Navíc se na něj při odchodu někteří dívali tak, jako by se jen flákal.

Vyšel ze záchodové kabinky a zamířil si to rovnou k umyvadlu. U pisoárů zahlédl povědomého člověka, ale příliš jej nezkoumal, nebylo to vhodné. Ten člověk však za chvíli prošel za jeho zády, a tak jeho tvář zahlédl v zrcadle. Timothy na chvíli zkameněl, když si uvědomil, že je to Dylan, jeho nejvyšší šéf. Dylan se zastavil o pár umyvadel vedle a na Tima se nepodíval. Tim doufal, že ho šéf nepoznal. Rychle si usušil ruce a vydal se ven z restaurace.

Po ulici šel klidnou chůzí, přece měl ještě čas. Chtěl si užít svou poslední chvíli, než se vrátí za pracovitymi včelkami do úlu. Možná to však byla chyba.

„Pane Barnesi."

Tim se otočil. Mezi proudem lidí, kterých byla plná ulice, se pohyboval jeho šéf. Dohnal Tima, protože oba museli počkat na zelené světlo před přechodem.

„Dobrý den, pane Meine." Timothy předstíral, že si ho všiml teprve teď. Potom odvrátil pohled a nervózně sledoval semafor. Na ulici troubila auta stojící v zácpě a lidé se tu všude hemžili, a tak tu rozhodně nebylo ticho, jenže jeho štvalo ticho, jaké bylo mezi ním a jeho šéfem. Navíc byl zvědavý. „Vy chodíte na obědy pěšky?"

Dylan si založil ruce. Netrpělivě poklepával nohou, zatímco také hleděl na červeně svítící semafor. „Přece nebudu stát v zácpách, když stačí obejít pár bloků, abych se najedl v klidu."

„Myslel jsem spíš, že si raději objednáte jídlo do kanceláře."

Dylan zamručel. „Rád z té betonové krabice jednou za čas vypadnu." Vyšel vpřed, když se semafor rozsvítil zeleně.

„Ou." Tim nečekal, že by z úst jeho šéfa vypadla slova, která by zněla skoro jako jeho vlastní. „Jistě." Hned si však připomněl: tenhle muž vyrostl v pohodlí velkého bohatství, není jako já. Následoval Dylana po ulici.

„A co vy, Barnesi?"

Tim čekal, až otázku specifikuje.

„Jak se vám zatím líbí v MeineCorp?"

Tim nasadil svůj zdvořilý úsměv. „Všechno jde skvěle, pane. Práce je samozřejmě hodně," zasmál se, „ale všechno jde dobře." Nehodlal se před šéfem sám ponížit tím, že se mu svěří s finančními problémy.

„Hm." Dylan se tvářil stále stejně, až se Tim musel zamyslet, jestli vůbec dokáže jeho tvář změnit výraz. Byla to pěkná tvář, to ano, ale když měla neustále výraz zachmuřeného starce, Timothy se nad ním jako nad člověkem těžko mohl zamyslet hlouběji.

„Jsem rád, že jste tak spokojený, Barnesi."

„Ano," řekl rychle Tim s falešným úsměvem. Mohl by žádat o přidání platu, nebo si stěžovat, kolik lidí takové množství práce nezvládá. Jenže to by taky mohl riskovat, že mu Dylan rovnou řekne, ať už se nevrací.

„A vy jste spokojený, pane Meine?"

Dylan se zastavil. Byli už blízko k firemní budově, sotva pár kroků od dveří. „Proč se ptáte?" Jeho hlas výjimečně nezněl sebejistě. Byla to úhybná otázka. Dylan se také díval vzhůru na budovu, s Timovýma očima se ani nesetkal.

Timothy čekal, že bude pokračovat, ale místo toho se Dylan vydal vpřed. Tim ho tedy následoval, u vchodu se opět zaznamenal kartou a pokračoval k výtahům za svým šéfem. Mířil přece na stejné patro. Okolo mezitím proudili spolupracovníci, kteří se po obědové pauze také hromadili u výtahů.

Dylan se najednou otočil s naštvaným výrazem ve tváři. „Proč mě sledujete? Svezte se laskavě vlastním výtahem!"

Okolí částečně utichlo. Teď se všichni dívali na Tima a pana Meineho, který rázně nastoupil do soukromého výtahu, a ten se za ním rychle zavřel. Tim probodl pohledem otravné čumily a zařadil se do fronty.

Vzpomněl si na to, jak ho Anton varoval, že šéfové poznají, když se jim někdo snaží podlézat. Ale Tim se o to přece nesnažil - jenom se snažil být zdvořilý. Sám se teď naštvaně mračil. Asi je to hold složité, vyhovět rozmazlenému bohatému frackovi, který sám neví, co chce.