Pád (série Andělé 1) ✓

Kapitola 17.: Otevřená kniha

Sakura se zhroutila na postel, až pod ní unavené pružiny podklesly. Po odchodu ze hřbitova — a od Sasukeho — celou cestu do pokoje prakticky běžela. Nezdržovala se ani s rozsvěcením, takže zakopla o židli u stolu a narazila si palec u nohy. Stočila se na posteli do klubíčka a sevřela si bolavou nohu. Bolest byla aspoň něčím fyzickým, s čím se mohla utkat. Něčím normálním a z tohohle světa. Sakuře se ulevilo, že je konečně sama.

Vtom se ozvalo zaklepání na dveře.

Ne. Ještě nechytila druhý dech.

Sakura klepání ignorovala. Nechtěla nikoho vidět — a ten ně­kdo by to měl pochopit. Další zaklepání — a sípavé odkašlání zahleněného krku alergika.

TenTen.

Sakura se teď s TenTen nechtěla setkat. Buď by vypadala jako šílená, kdyby se jí snažila vylíčit, co se jí stalo v posledních čtyřiadvaceti hodinách — anebo by zešílela doopravdy, kdyby si to nechala pro sebe a předstírala, že se nic neděje.

Sakura konečně zaslechla, jak se TenTeniny kroky vzdalují chodbou. Vydechla úlevou a její výdech se změnil v tiché, dlouhé, osamělé zaskučení.

Toužila to svést na Sasukeho. To on v ní uvolnil ten pocit, že nemůže nic sama ovládat. Sakura si na okamžik představila život bez něj..., jenže to byl nesmysl. Jako by si člověk snažil vybavit svůj první dojem z domu, ve kterém už žije spoustu let. Dostal se jí pod kůži. A teď bude muset zjistit, jak se má vypořádat s těmi podivnými věcmi, které jí pověděl.

Její mysl se stále vracela k těm časům a místům, kde se podle jeho tvrzení setkali. Sakura si na to možná vědomě nepa­matovala, ale z nějakého podivného důvodu ji to nešokovalo. Spíš to znělo nějak povědomě.

Tak například odjakživa nenáviděla datle. Už jen z pohle­du na ně se jí dělalo špatně. Začala tvrdit, že na ně má alergii, aby se je mamka přestala snažit pašovat do koláčů. Taky prak­ticky od dětství žadonila, aby ji rodiče vzali do Brazílie, i když nevěděla, proč tolik touží jet zrovna tam. A bílé pivoňky. Sasuke jí přinesl kytici do nemocnice po tom požáru v knihovně. Na těch květinách jí vždycky připadalo něco nezvyklého, ale povědomého.

Obloha za oknem byla temná, jen s několika bledými ob­láčky. I v jejím pokoji byla tma, až na plné květy ve váze na parapetu. Měla je tam už týden, a ještě jim neupadl ani jediný okvětní lístek.

Sakura se posadila a nadechla se jejich sladké vůně.

Nemůže se na něj zlobit. Ano, znělo to bláznivě, ale Sasuke měl pravdu — to ona za ním neustále chodila a vykládala mu, že ho odněkud zná. A nešlo jen o to. To ona viděla stíny, ona byla zapletená do smrti nevinných lidí. Snažila se nemyslet na Nejiho a na Leeho, když Sasuke začal mluvit o její vlast­ní smrti — jak ji už tolikrát viděl umírat. Kdyby to šlo nějak pochopit, Sakura se chtěla Sasukeho zeptat, jestli se za to necítí zodpovědný. Za to, že ji neustále ztrácí. Jestli se jeho život taky nepodobá zápasu s tajnou, ohavnou, dominující vinou, s níž se denně potýkala ona.

Přesunula se na židli, která se bůhvíjak dostala doprostřed pokoje. Když zašátrala kolem sebe po něčem, čím by mohla mrštit o zeď, její prsty nahmataly tlustou knihu.

Sakura se posunula ke stolu a rozsvítila lampičku. V pronikavém světle zářivky chvíli mžourala. Knihu, kterou držela v ruce, nikdy předtím neviděla. Byla vázaná ve světlounce šedém plátně, s otrhanými rohy a hnědými kapičkami zaschlého lepidla na hřbetě.

Strážci: Legenda středověké Evropy.

Kniha Sasukeho předka.

Kniha byla těžká a trochu páchla kouřem. Sakura vytáhla dopis zastrčený pod obálkou.