Pád (série Andělé 1) ✓

Prolog

Září 1854

Kolem půlnoci její oči konečně získaly tvar. Jejich pohled byl kočičí, napůl odhodlaný a napůl napjatý — a celý usouzený. Ano. Ty oči měly pravdu. Klenuly se k elegantnímu obočí, kousek pod růžovou záplavou vlasů.

Podržel před sebou papír na vzdálenost paže, aby dokázal posoudit svůj pokrok. Bylo těžké pracovat, aniž seděla před ním. Ale nikdy se ji nesnažil zachytit v její přítomnosti. Od té doby, co přijela z Londýna — ne, od té doby, co se s ní poprvé setkal —, si dával pozor, aby ji od sebe udržoval v patřičné vzdálenosti.

Teď k němu přicházela každý den, a každý den to bylo těžší a těžší. Proto musí ráno odjet — do Indie, do Ameriky, jedno kam. Ať skončí kdekoli, všude to bude snazší než zůstat tady.

Sklonil se znovu nad kresbou a povzdychl si, když se po­koušel palcem rozmazat čáru uhlem tak, aby vystihovala její plný spodní ret. Tenhle neživý papír, krutý podvodník, byl jediným prostředníkem, který ji s ním mohl svést dohromady.

Když se narovnal v koženém knihovnickém křesílku, náhle to ucítil. Teplý dotek vzadu na krku.

Ji.

Už jen pouhá její přítomnost v něm probouzela ty nejpo­divnější pocity. Jako když se polínko rozpadne v žáru krbu na popel. Věděl to, aniž se musel obracet: je tady. Ukryl její podobiznu v hromadě papírů na svém klíně, ale jí uniknout nemohl.

Jeho oči ulpěly na polstrované slonovinové pohovce na dru­hé straně salonku, kde se před několika hodinami nečekaně objevila. Dorazila později než ostatní hosté, oblečená v hed­vábných růžových šatech, aby zatleskala nejstarší dceři jejich hostitelky za hru na cembalo. Zalétl očima k verandě, kde ho překvapila včera, nenápadně se k němu přiblížila s náručí bí­lých pivoněk. Pořád ještě si myslela, že to, co ji k němu táhne, je zcela nevinné, že jejich častá setkání v zahradní besídce byly jen... šťastné náhody. Jak je naivní! Ale to by jí nikdy neřekl. Břímě tajemství patří jemu. On ho musí nést.

Postavil se, obrátil k ní a odložil skici na křeslo. Byla tam, tiskla se k sametovému závěsu v prostém bílém župánku. Ze zapleteného copu se jí uvolnily pramínky růžových vlasů. Výraz měla stejný jako na portrétech, které tak často kreslil. Všiml si i jejích zarudlých tváří. Zlobí se? Je na rozpacích? Toužil to zjistit, ale nedokázal se odhodlat k otázce.

„Co tady děláš?" Uslyšel podráždění v hlase a zalitoval své přísnosti. Věděl, že ona to nikdy nepochopí.

„Já... nemůžu spát," vykoktala a vydala se ke křesílku u krbu. „Viděla jsem, že se u tebe svítí, a všimla jsem si...," sklopila oči ke svým rukám, „že máš za dveřmi kufr. Ty někam jedeš?"

„Chtěl jsem ti to povědět..." Odmlčel se. Proč jí lže? Ni­kdy neměl v úmyslu svěřit se jí se svými plány. Kdyby jí to pověděl, všechno by bylo jen horší. Už teď nechal věci zajít až příliš daleko. Ale doufal, že tentokrát to bude jiné.

Přišla blíž a její oči dopadly na skicář. „Tys maloval mě?"

Její úžas mu připomněl, jak veliká propast zeje mezi tím, co oba vědí. Ona ani po všech těch chvílích, které v uplynulých týdnech strávili společně, nezahlédla pravdu, ukrytou za jejich vzájemnou přitažlivostí.

Tak to bylo nejlepší — přinejmenším to tak bylo správné. Během několika posledních dní, kdy se rozhodl k odjezdu, bojoval s tím, aby se dostal z jejího vlivu. To úsilí ho stálo tolik sil, že sotva se ocitl o samotě, musel dát své potlačované touze průchod aspoň v jejím portrétování. Skicář měl plný jejího dlouhého krku, mramorových klíčních kostí, temné záplavy vlasů.