Pád (série Andělé 1) ✓

Kapitola 11.: Kruté probuzení

„Jsi vyděšená?" zeptal se Sasuke. Hlavu měl skloněnou ke straně, černé vlasy mu čechral větřík. Držel ji kolem pasu pevně, ale zároveň jemně a lehce, jako by to byla hedvábná stužka. Sakura měla ruce obtočené kolem jeho krku.

Je vyděšená? Samozřejmě že ne. Je přece s ním. Konečně. V jeho náručí. V mysli se jí vynořila podstatná otázka: Měla by být vyděšená? Nevěděla to jistě. Nevěděla ani, kde je.

Cítila ve vzduchu déšť, někde blízko. Ale oni byli oba suší. Cítila, jak jí ke kotníkům splývají dlouhé bílé šaty. Denní svět­lo už ubývalo a Sakura cítila bodnutí lítosti nad tím, že zmeškala západ slunce. Jako by mohla udělat něco, čím by ho zadržela. Náhle věděla, že ty poslední paprsky jsou vzácné jako poslední kapky medu v lahvičce.

„Zůstaneš se mnou?" zeptala se. Její hlas zněl jako nejtenčí šepot, téměř přehlušený zahřměním. Kolem nich zavál vítr a vehnal Sakuře vlasy do očí. Sasuke ji objal pevněji a přitiskl se k ní, až vdechovala jeho dech a cítila jeho pokožku na své.

„Navždycky," zašeptal. Ten sladký zvuk ji celou naplnil.

Na levé straně čela měl šrám, ale zapomněla na to, když jí vzal obličej do dlaní a přitáhl si ho blíž. Zaklonila hlavu a ucítila, jak celé její tělo taje očekáváním.

Konečně, konečně se jeho rty dotkly jejích — s naléhavostí, která ji připravila o dech. Políbil ji, jako by mu patřila. Jako by byla nějakou dávnou ztracenou součástí jeho samotného, o niž se konečně přihlásil.

Vtom začalo pršet. Déšť jí smáčel vlasy, stékal po jejich tvářích a do jejich úst. Byl horký a omamný jako jejich polibky.

Sakura se natáhla dozadu, aby si Sasukeho přitáhla blíž, a její dlaň nahmátla něco hebkého. Ohmatávala to, zkoumala obrysy, a pak nakoukla za Sasukeho zářící obličej.

Za ním se cosi rozvinovalo.

Křídla. Třpytivá a duhová, jemně se pohybovala a zrcadlila déšť. Už je někde viděla... nebo něco podobného.

„Sasuke," vydechla.

Křídla jí zastřela výhled, pohltila její myšlenky. Jako by vířila miliony barev a probouzela bolest v její hlavě. Sakura se snažila dívat někam jinam, ale všude kolem Sasukeho se rozprostírala narůžovělá a modrá obloha při západu slunce. Až se podívala dolů a konečně to pochopila.

Země.

Země zůstala tisíce metrů pod nimi.

----------------------------------------------------------------

Když otevřela oči, bylo až příliš jasno, její kůže byla až příliš suchá a v hlavě jí škubalo, jako by se jí měla rozskočit. Obloha byla pryč a Sasuke taky.

Zase jen sen.

Jenomže tenhle v ní vzbudil zoufalou touhu a bolest.

Ležela v místnosti s bílými stěnami. Na nemocniční posteli. Vlevo byla zatažená papírově tenká zástěna, která ji chránila od toho, co se dělo ve zbytku pokoje.

Sakura se opatrně dotkla bolavého místa pod krkem a zasténala.

Snažila se vzpamatovat. Netušila, kde teď je, ale měla pocit, že už ne u Meče & kříže. Tý splývavé bílé šaty, to byla nemoc­niční košile — Sakura to zjistila po hmatu. Cítila, jak jí všechny části snu unikají z hlavy — až na tu s křídly. Ta byla tak skuteč­ná. Tak hebká na dotek, tak proměnlivá. Žaludek se jí sevřel. Zaťala a rozevřela ruce, jak si uvědomovala jejich prázdnotu.