Pád (série Andělé 1) ✓

Kapitola 9.: Stav nevinnosti

Jedno pondělní ráno stála slečna Shizune za stupínkem v největší učebně v Kurama a pokoušela se dělat prstové stínové divadlo. Svolala sem na konzultaci své studenty z kursu náboženství, protože hned další den je čekal čtvrtletní test. A protože Sakura zameškala měsíc výuky, měla co dohánět.

Proto zřejmě byla jediná, kdo aspoň předstíral, že si dělá poznámky. Nikdo z ostatních studentů si ani nevšiml večerního slunce, které proudilo úzkými západními okny a ničilo slečně Shizune její představení. A Sakura na sebe nechtěla přivolávat po­zornost tím, že by vstala a šla zatáhnout zaprášené žaluzie.

Když se slunce dotklo jejího krku, napadlo ji, jak dlouho už v téhle učebně sedí. Ráno se při hodině dějepisu dívala, jak sluneční svit mění řídké vlasy pana Iruku v jemnou hřívu. Přetrpěla únavnou a parnou biologii s Albatroskou. Teď už byl skoro večer, slunce obešlo celý kampus, a Sakura ještě nevytáhla paty ze školy. Tělo měla stejně ztuhlé, jako byla ta kovová žid­le, na které seděla. A mysl prázdnou jako propisku, kterou se snažila dělat poznámky.

Co mají ty stínové postavičky znamenat? Copak je lidem ve třídě pět?

Ale vzápětí se zastyděla. Slečna Shizune byla ze všech vy­učujících nejmilejší. Tuhle si ji dokonce vzala stranou, aby se jí zeptala, jak pokročila s tvorbou rodokmenu. A Sakura jí byla vděčná, když s ní slečna Shizune znovu asi hodinu procházela pokyny. Styděla se za to, že předstírá nepochopení, ale pořád bylo lepší dělat hloupou než přiznat, že čas vyhrazený hledání věnuje internetovému slídění po jistém spolužákovi.

Slečna Shizune se v černých elegantních šatech napřímila, elegantně zaklesla palce do sebe a zvedla ruce do vzduchu. Chystala se na další postoj. Venku připlul před slunce mrak.

Sakura se okamžitě soustředila na výklad, protože si uvědomila, že teď je na zdi za slečnou Shizune už zase stín.

„Jistě si všichni vzpomínáte z loňské četby Ztraceného ráje na to, jak dal Bůh svým andělům svobodnou vůli," pronesla slečna Shizune do mikrofonu připíchnutého na béžový límeček. Zatřepotala prsty tak, že vypadaly jako dokonalá andělská křídla. „A že tam byl jeden, který překročil hranici." Slečna Shizune ztišila dramaticky hlas a Sakura se dívala, jak se učitelči­ny prsty mění z andělských křídel na čertí rohy.

Někdo za Sakurou zamumlal: „To je toho. Takovej starej trik."

Už od začátku výkladu Sakuře připadalo, že je jediná, kdo se o to zajímá. Možná to bylo tím, že na rozdíl od ostatních spolužáků neměla náboženskou výchovu, anebo jí bylo sleč­ny Shizune líto. Každopádně bojovala s pokušením otočit se a okřiknout vyrušující.

Připadala si potrhle. Byla unavená. Hladová. Místo aby se po vyučování vydali do jídelny jako ostatní, studenti z kursu náboženství byli informováni, že pokud půjdou na „nepovin­nou" přednášku (což bylo dost nešťastné pojmenování, jak mínila TenTen, protože tam museli všichni), donesou jim jídlo do třídy, kde bude přednáška probíhat, aby se jim ušetřil čas.

Jídlo — které nevypadalo jako oběd ani jako večeře, spíš připomínalo rychlou svačinku — bylo pro Sakuru podivným zážitkem. Už takhle měla dost problémů, aby se ve školní jídelně orientované na masové pokrmy dokázala nějak stravovat. Tsunade jim přivezla do třídy vozík se žalostně vyhlížejícími sendviči a džbány zteplalé vody.

V sendvičích byly záhadné kousky něčeho s majonézou a sýrem. Sakura závistivě sledovala TenTen, která do sebe házela jeden za druhým, a na zubech jí ulpívaly drobečky. Sakura se pokusila zbavit jeden sendvič podezřelé náplně, když do ní strčil ramenem Sasori. Otevřel před ní dlaň a odhalil hrst čerstvých fíků. S temně purpurovou slupkou vypadaly v jeho ruce jako exotický šperk.