Pád (série Andělé 1) ✓

Kapitola 3.: Stmívání

Sakura se vydala temnou chodbou internátu ke své ložnici. Červený pytel z tábora Gurid táhla na přetrženém řemínku za sebou. Stěny tady měly barvu zaprášené školní tabule a všude vládlo podivné ticho — až na tlumený bzukot zářivek, které visely na drátech ze stropu, jímž prosakovala vlhkost.

Ale překvapilo ji hlavně to, kolik dveří bylo zavřených. V Suně si často přála mít trochu soukromí, oddychnout si od těch věčných mejdanů, které pohlcovaly celé patro a táhly se vždycky až do rána. Člověk se nemohl dostat do pokoje, aby nezakopl o skupinku dívek ve stejných džínách, sedících se zkříženýma nohama, nebo o dvojici, která se vášnivě líbala opřená o stěnu.

Ale u Meče & kříže... Zřejmě všichni pracovali na svém třicetistránkovém pojednání. Anebo se tady sbližování odbývalo za zavřenými dveřmi.

Pokud šlo o ty zavřené dveře..., rozhodně stály za pohled. Pokud byli studenti školy Meče & kříže důmyslní v porušo­vání pravidel oblékání, podobný důvtip projevovali, i pokud šlo o výzdobu jejich osobního prostoru. Sakura už minula dveře, zakryté korálkovým závěsem, nebo jiné s detektorem pohy­bu, který se při jejím průchodu rozblikal výzvou, aby „táhla k čertu".

Zastavila se před jedinými holými dveřmi v budově. Číslo 63. Domove, sladký domove. Zalovila v přední kapse batohu po klíči, zhluboka se nadechla a otevřela dveře své příští cely.

Ale nebyla tak hrozná..., přinejmenším nebyla tak hrozná, jak Sakura čekala. V pokoji bylo poměrně velké okno, které zů­stalo pootevřené a vpouštělo dovnitř trochu chladného večer­ního vzduchu. Mezi mřížemi se naskýtal pohled na měsícem zalité okolí internátu, který by byl celkem příjemný..., kdyby Sakura pořád nemusela myslet na hřbitov, který začínal hned za ním. V pokoji stála šatní skříň a umyvadlo, psací stůl... Vlastně tím nejhorším, co zahlédla, byl odraz jí samé ve vyso­kém zrcadle za dveřmi.

Rychle se odvrátila, protože věděla až moc dobře, co by jí obraz nabídl. Zašpičatělý, unavený obličej. Smaragdové oči vy­bledlé stresem. Její vlasy vypadaly jako srst jejich hysterického trpasličího pudla po bouřce. Svetr TenTen na ní visel jako pytel. A klepala se. Odpolední vyučování nebylo o nic pří­jemnější než dopolední, ale to nebyl ten hlavní důvod. Sakura se chvěla, protože se naplnily její nejhorší obavy: celá škola už ji začala titulovat Karbanátek. Ještě horší bylo, že tahle příšerná přezdívka měla nejspíš tendenci udržet se trvale.

Sakura si chtěla vybalit, proměnit uniformní pokoj 63 v mís­to, kam bude moct utéct, když bude potřebovat povzbuzení. Ale sotva si rozepnula tašku, svezla se vyčerpaně na holou postel. Připadala si tak strašně daleko od domova. Přitom kdyby sedla do auta, za dvacet minut by se z pozemku Meče& kříže, obehnaného zrezivělým plotem, ocitla u jejich bílých dveří s uvolněnými panty. Jenže zrovna tak to mohlo být dva­cet světelných let.

Když se při mlčenlivé jízdě s rodiči dívala z okýnka, okolí vypadalo pořád stejně: ospalá jižanská předměstí, domov lidí ze středních vrstev. Ale pak cesta zabočila k pobřeží a krajina kolem silnice se proměnila v močál. Jeho začátek lemovaly mangrovy, ale i tyhle stromy brzy zmizely. Posledních patnáct kilometrů k Meči & kříži bylo ponurých: šedavě hnědá, pustá, Bohem zapomenutá krajina. U nich v Thunderboltu lidé vždycky žertovali o zdejším pověstném zápachu. Jak poznáte, že jste v močálech? Když vaše auto začne místo benzinu smrdět bahnem.

Sakura sice v Thunderboltu vyrostla, ale s východní částí je­jich okresu se nikdy blíž neseznámila. Jako dítě předpokládala, že prostě není žádný důvod, proč by sem člověk jezdil — všech­ny obchody, školy a známí rodičů se nacházeli v západní části. Východ byl prostě zaostalá pustina. Nic víc.