Pád (série Andělé 1) ✓

Kapitola 8.: Skok do hlubiny

Když Sakura v sobotu ráno otevřela dveře, na které někdo klepal, TenTen se jí vřítila do náruče.

„Asi už bych si měla konečně zapamatovat, že se ty dveře otevírají dovnitř," omlouvala se a poposunula si brýle na nose. „Musím na to myslet, až se budu dívat zvenku do kukátka. Mimochodem, máš to tady hezký," dodala, když se rozhlédla kolem. Přešla kolem Sakuřiny postele k oknu. „A výhled taky ujde — teda minus ty mříže a tak."

Sakura zůstala stát za ní a dívala se na hřbitov. Přímo před sebou spatřila dub, pod kterým si se Sasorim udělali piknik. Kousek dál bylo to místo, které sice vidět nemohla, ale vzpo­mínku na něj si nedokázala vyhnat z hlavy — místo, kde se na ně se Sasukem zřítila ta socha. Socha anděla pomsty, která po té nehodě tak záhadně zmizela.

Vzpomněla si na Sasukeho ustaraný pohled, když tehdy zašeptal její jméno. Když se jejich nosy skoro dotkly, když ucítila vzadu na krku konečky jeho prstů. Z toho všeho ji polilo horko.

A taky se začala litovat. S povzdechem se odvrátila od okna a zjistila, že TenTen už taky stojí jinde.

Byla u jejího psacího stolu, brala do rukou jednu vět za druhou a pečlivě je zkoumala. Těžítko ve tvaru Sochy svobody, které jí tatínek přivezl z konference v New Yorku. Fotka mamky asi tak v Sakuřině věku, s příšernou trvalou. Cédéčko s písněmi Sakury Williamsové, které jí Amarudala na rozloučenou dřív, než Sakura vůbec uslyšela název Meč & kříž.

„Kde máš učebnice?" zeptala se Sakura TenTen, aby se zbavila tíživých vzpomínek. „Říkalas, že se ke mně přijdeš učit."

Ale to už se TenTen začala probírat jejím šatníkem. Sakura ji pozorovala, jak rychle ztrácí zájem o nudné černé svetry a trička, povolené školním řádem. Když se TenTen přesunula k prádelníku, Sakura se rozhodla zasáhnout.

„To už stačilo, Punťo," zarazila ji. „Nemáme náhodou čmuchat spíš kolem svýho rodokmenu?"

„Když už mluvíme o čmuchání..." TenTen na ni zamrkala. „Jasně, máme před sebou výzkum. Ale ne takovej, jakej si myslíš."

Sakura se na ni nechápavě zadívala. „Prosím?"

„Hele," TenTen ji objala kolem ramen, „jestli se chceš fakt něco dozvědět o Sasukem Uchihovy..."

„Pššt!" sykla Sakura a rozběhla se ke dveřím. Strčila hlavu do haly a rozhlédla se na obě strany. Vypadalo to, že je čis­tý vzduch. Ale to ještě nic neznamenalo. Lidé v téhle škole měli znepokojivý zvyk vynořit se z ničeho nic. Obzvlášť Sasori. A Sakura by umřela hanbou, kdyby měl on — nebo kdokoli jiný — zjistit, jak moc ji přitahuje Sasuke Uchiha. Totiž... kdokoli kromě TenTen.

Sakura spokojeně zavřela dveře a otočila se ke kamarádce. TenTen seděla se zkříženýma nohama na její posteli a tvářila se pobaveně.

Sakura si založila ruce za zády a nakopla rudý kobereček za dveřmi. „Proč myslíš, že se o něm chci něco dozvědět?"

„Počkej, proč asi..." TenTen se rozesmála. „Za á, je úplně jasný, že na něj pořád civíš!"

„Pššt!" okřikla ji znova Sakura.

„Za bé," pokračovala stejně hlasitě TenTen, „jsem viděla, že si o něm celou hodinu v knihovně něco hledáš. Není to moje věc, ale tys s tím nedělala žádný tajnosti. A za cé, nebuď tak paranoidní. Myslíš, že o tom budu někomu vykládat?"

Přesně to si Sakura myslela.

„Říkám jenom," pokračovala hnědovláska, „že pokud se teoreticky zajímáš o jistou nejmenovanou osobu, mohla bys případně zkusit smysluplnější zdroje." TenTen pokrčila rameny. „Víš, pokud bys využila něčí pomoc."