Nic není, jak se zdá. ✓

XXIII. "Tomu nevěřím!"

To musí být Sismův prsten! Uvědomila si Nona, co si stále ještě prohlížela onu věc, co měla Letitia navlečenou na prstu. Pošeptala svoji domněnku Felovi a ten přikývl. "Copak si to šuškáte? Pročpak mi to neřeknete taky? Je to snad něco, co bych neměla vědět?" mrkla afektovaně Letitia. "Samozřejmě že není slečno, má kamarádka mi pouze sdělila, že vaše oči se dokonale hodí k vašim botám, ale styděla se vám tu poklonu složit nahlas." odvětil pohotově Fellow. "Ach tak, v mé společnosti se stydět nemusíte!" usmála se na ně růžovka.

Je zvláštní, že je Letitia tak ohromně nesympatická, vždyť ji měl Sisma rád! Stejně by mě zajímalo, co tady dělá. Vždyť o ní Fiend musí vědět, nebo ne? Honilo se v Nonině hlavě. "A co tu vůbec děláte, Letitio?" zeptala se Nona. "Ach, ten ohavný Fiend mě tu vězní! Nechce, abych chodila ven a já musím veškterý svůj čas trávit v této skromné komůrce." řekla dramaticky a otřela si slzu. "To je nám líto, ale proč neutečete?" ptal se Fellow. "Nemá to cenu, on by mě našel.." posmutněla.

Nona ji, i přes její nepříjemnost a posedlost růžovou barvou, hluboce litovala. "A kde jste vzala ten prsten?" zeptal se nenápadně Fellow. V duchu se snažil nepředstavovat si, co Fiend s Amity udělá, protože ví, kde Letitia ve skutečnosti je, a tak následoval jejich kamarádku jistě z nějakého jiného důvodu. "Nevím, ten mi Fiend dal a mám na něho dávat pozor." řekla nevinně Letitia. Nona si k ní sedla a snažila se ji utěšit, zároveň i přesvědčit, aby se o útěk aspoň pokusila. Taky si říkala, že když si ji získá, možná jí prsten dobrovolně vydá.

...

Flora po zakrákání odněkud zeshora slyšela hlasy. Jeden z nich byl určitě Nony.Běželi po schodech nahoru. Sisma zároveň říkal, že druhý ženský hlas je mu taky odněkud povědomý. "Zajímalo by mě, s kým tam mluví!" řekla Flora. "Já možná tuším s kým, ale řeknu ti to, až budu přesvědčený, že je to skutečně ona." odpověděl. Například Amity by ho určitě vyslýchala tak dlouho, dokud by jí to neřekl, ale Flora byla trpělivá. Sice ji to zajímalo, ale nic s tím nenadělala.

Čím víc byly hlasy slyšet, tím zvědavější, a ve Flořině případě i nervóznější byli. Taky chtěli jít rychleji, ale byli z těch schodů unavení a tak šli spíše pomaleji.

V tom viděli otevřené dveře, ze kterých hlasy vycházely. "Já věděl, že to je Letitiin hlas!" prohlásil s nenávistí a odměřeností v hlase. Flora nechápala, proč je tím tak nahněvaný, ale na nic se neptala a následovala ho ke dveřím.

...

Fiend s Amity jdou směrem k hradu a ani jeden z nich nic neříká. Amity pořád přemýšlí nad tím, co jí Fiend řekl. Nemyslela si, že by to nebyla pravda, byla si jistá, že jí nelže. Ale copak to není nepravděpodobné?

Fiend se zastavil a s úšklebkem v tváři čekal, co Amity udělá. Kudy mám zabočit? Říkala si. "Když někoho někam vedeš, měla by sis pamatovat cestu!" pokáral ji vážným hlasem Fiend. Ale po Amityně stydlivém výrazu to nevydržel a musel se zasmát. "Já za to nemůžu! Potřebovala jsem tě prostě odvést!" protestovala. "Tak sis měla zapamatovat, kudy jsi šla, třeba podle něčeho okolo." nehodlal Fiend tuhle nepodstatnou a malou hádku prohrát. "Ale tady je to okolo všechno stejný!" smála se Amity. "Tak si příště znač cestu sama." odvětil Fiend. "Jasně, drobečkama! Jako Jeníček a Mařenka, ne?" smála se Amity a Fiend se rozesmál taky.

"A dost! Měli bychom jít." řekl po chvíli Fiend. Amity přikývla. Teď už konverzace tolik nevázla. Povídali si jako dlouholetí přátelé a Amity překvapovalo, co jí říkal o své rodině.

Když byl malý, rodiče ho, bratra i sestru vedli k tomu, že když něco chcou, musí za tím jít. Ale i za cenu, že tak někomu ublíží. 'Neberte nikdy na nikoho ohled, na vás ho taky nikdo brát nebude.' říkávala mu matka. Jeho bratr Gore i jeho sestra Belladonna se toho drželi a brali ostatním dětem svoje hračky. (Amity neušlo, že se všichni tři jmenují velmi zle.) Jenom Fiend se ke všem choval mile a rodiče ho proto neměli moc rádi. A to byla jedna z věcí, která ho dovedla k tomu, aby si vytvořil tohle sídlo. Chtěl rodině ukázat, že není žádný hodný usmrkánek, i když skutečnost je taková, že ve skutečnosti pořád tím hodným usmrkánkem je. Amity mu nemůže dávat za zlé, jak se chová, jesttli se tak začal chovat, kvůli tomu, že jím vlastní rodina opovrhuje.

"To je hrozné! Co k tomu vaše rodiče dovedlo, takhle vás vychovávat?" zhrozila se Amity. "Sám nevím!" pokrčil rameny Fiend.

Došli k zámku a Fiend hned věděl, kde s největší pravděpodobností ostatní jsou. Vyzval Amity, aby s ním rychle běžela nahoru.

...

Nona stále utěšovala Letitii a Fellow přihlížel. Nechápal, jak může Fiend věznit i svou lásku. "Fiend je zloduch." řekla už po dvacáté deváté Nona.

"Hej!" ozvalo se za nimi. Všichni se vylekali.Vešel tam Sisma.

"Éééh..Sismo...dlouho jsme se neviděli...co tady děláš?" byla Letitia nervózní. Pořád ho miluje! Byla Nona překvapená a rozněžněná nad takovou láskou. Neblázni, copak tohle je projev lásky? Poklepala by si myšlenka na čelo, kdyby nějaké čelo měla. "Máš pravdu, asi den, co?" řekl Sisma nevrle. "Ja-jak ses odtamtud dostal?" byla překvapená Letitia. "Někdo mu odemknul." usmála se Flora, když vcházela do komnaty.

"Floro, tak tys ho našla!" radovala se Nona. "Mohl by mi někdo vysvětlit, co se tady děje?" zeptal se Fel. "Samozřejmě.." přišel zničeho nic Fiend.

To stačilo, aby nastal pořádný zmatek. Letitia křičela něco jako "To je on!" "Na něj!". Sisma křičel po Fiendovi i po ní a vyčítal jí, aby si nehrála na chudinku. Nona se snažila všechny uklidnit, ale sama byla dokonale zmatená. Fellow si zacpal uši. "Tak a dost!" zařvala Amity hlasitě a upozornila tak na svůj příchod.

"Ty chápeš, co se tady děje?" zeptal se jí Fel. "Nejspíš ano, Fiend není tak zlý, jako Letitia, za všechno může ona! Fiend nám chce pomoci, protože..." nedokázala to pochopitelně vysvětlit. Nona prohlásila: "Tomu nevěřím!"