Nic není, jak se zdá. ✓

XIV. Zoufalství

Nona tedy vstala a šla dopředu, s rukama nataženýma před sebou. Byla totiž ještě docela tma. Ale její oči už si pomalu zvykaly. Musí zjistit, kde se nachází a dala by všechno za to, aby s ní byl některý z jejich přátel.

Šla dál a dál a doufala, že do něčeho vrazí. Byla si jistá, že ta místnost není tak velká, aby už kousek od ní byla stěna. Jenže čím déle kráčela do neznáma, tím víc jí podvědomí říkalo, že není v místnosti.

Kde bys byla? Musí kolem něco být! Trvaly na svém myšlenky. Na poušti taky nic není... Nedala jim Nona za pravdu. Ale na poušti jsou duny a ty nejdeš do kopce. Utěšovaly ji. Hmm..chtělo by to baterku nebo pochodeň!

Nona začala prohledávat kapsy, jestli nemá aspoň něco, co by svítilo. Našla mobil! Měla skoro půlku baterky a tak si mohla dovolit zapnout aspoň na chvilku největšího žrouta mobilních baterií - baterku co je jakoby blesk foťáku.

Viděla kolem sebe pusto. Zem byla asfaltová a rovná, strop nad sebou neměla a v dohledu nebylo nic než tma. Kruci...to jsem si pomohla! Pomyslela si.

Doteď měla aspoň iluzi, že se někam dostane, ale nyní byla jakákoliv chůze zbytečná. Nona už si v duchu říkala, že to vzdává. Zhroutila se na zem a začala řvát. Řvala a řvala jako smyslů zbavená. Křičela a zbavovala se tak všech svých emocí. Bylo jí jedno, jestli ji někdo slyší, protože ani nebyl kdo. "Ááááááááááááááááááááááááááááááááááá!"

Přestala až za dobrých dvanáct minut a měla absolutně vykřičené hlasivky. Nemohla promluvit a zbavila se spousty energie, ale i vzteku. Cítila vztek na celý svůj zatracený život a teď se z toho vykřičela. Zůstala ležet na zemi, jako tělo bez emocí a duše, kterým momentálně byla.

Potom usnula. Nebylo nic, co by ji drželo vzhůru, ani nic, co by jí dávalo důvod žít.

Ale ona se ani nemohla zabít. Nemohla odnikud skočit, protože tohle je plocha bez konce. Nemohla se podřezat, jelikož neměla čím. Její zoufalost neměla konce. Dokonce i ni, co odsuzuje veškteré sebepoškozování a sebevraždy působila tahle končina depresivně a začala mít sebevražedné sklony.

Co kdybych prostě mlátila hlavou do toho asfaltu tak dlouho, než by se rozbila a vykrvácela? Napadlo ji, sotva se probudila. Proboha, na co myslíš? Nono! Prober se! Nadávala jí myšlenka.

Když už jí konečně došlo, že je tu z nějakého důvodu a má pomoci Sismovi, řekla si že ležením a zoufáním nic nespraví, zvedla se a rozhodla se pokračovat v cestě. Aspoň u toho možná umřu hlady... Samolibě se usmála. Na to ani nemysli!

Mířila dál a dál a doufala, že jiným směrem než odkud přišla.

Možná se jí to zdálo, možná to byla pravda - bylo o něco málo líp vidět, než dosud. Už aspoň viděla na cestu. Ne, že by to byla cesta, ale komu to vadí, že? Hlavně, že nemůže zakopnout. O co taky?

Neměla ponětí, jak dlouho už tu je. Připadalo jí to jako nejmíň týden. Ale to je technicky vzato nemožné. Bez pití by za tu dobu umřela žízní a ona je živá. No radši by nebyla. Zase začala upadat do deprese a polemizovat o smyslu života. Není divu, že usnula.

Probudilo ji, až když do ní něco praštilo. "Au!" vyjekla.