Jednohubky

Posmrtný život 4/4

Andy pov's

Jsem rád, že An nakonec souhlasila. Bál jsem se o ní. Nechci o ní po druhý přijít. Když mi řekla o její bývalý skupině, vzpomněl jsem si na svou partu. Objevili se tu v době Vánoc všichni najednou. Dostali práci ve studiu. To nemůže být náhoda. Musí to být oni. Až dneska přijdou na zkoušku na soutěž, která se koná za týden, musím se jich zeptat.

Celé dopoledne jsem byl v obyváku a vymýšlel, jak zlepšit naší choreografii. An byla stále v posteli, ale v době oběda se objevila v obýváku.

„Ahoj," pozdravila mě.

„Ahoj. Máš hlad? Já celkem jo."

„Moc ne, ale něco bych zakousla," odpověděla mi.

„Objednám pizzu," řekl jsem jen a jak jsem řekl, jsem udělal.

Po půl hodině se objevil poslíček, tak jsem si od něj pizzu přebral a zaplatil mu. Vrátil jsem se do obýváku a každý jsme si vzali kousek pizzy a pustili si Street dance 3D.

Po filmu se vilkou rozlehl zvonek. Došel jsem ke dveřím a tam stála parta. Hned jsem je pustil dovnitř. Zuli si boty, svlékli bundy, které pověsili na věšák, a přešli jsme do obýváku. An odešla ke mně do pokoje, kde se zamknula.

Chvíli jsme si povídali, dokonce jsem jim řekl i o An. Sice nechápali, proč se s nimi nechce seznámit, ale nechali to být. Řešili jsme naší sestavu a přemýšleli nad dalšími. Ale nikdo vůbec nevnímal.

„Proč jste dneska tolik mimo?" nedalo mi to a musel jsem se jich zeptat.

„Ehm. Chtěl bych vidět An," promluvil první Jacob.

Anastázie pov's

Když Andyho parta zazvonila, vyšla jsem schody do patra. Myslel si, že jsem se zamknula u něj v pokoji, ale já se schovala za roh a opatrně jsem sledovala tu jeho partu.

Objevila se a já musela zalapat po dechu. Byli to Original name. Andy jim řekl o tom, že mě tu má. Chtěl řešit nějaké jejich choreografie, ale nikdo ho neposlouchal. Vypadali až moc zamyšleně. Andy si toho po chvíli všimnul a vykašlal se na to.

„Proč jste dneska tolik mimo?" zeptal se jich.

„Ehm. Chtěl bych vidět An," řekl Jacob, nejstarší člen. Andy zalapal po dechu, ale zvedl se a vydal se po schodech nahoru. Kašlala jsem na to a zůstala jsem na chodbě.

„Já to slyšela. Jdu tam," řekla jsem dříve, než promluvil on. Jen přikývl, otočil se na patě a vracel se se mnou v patách.

„Ahoj kluci," pozdravila jsem je.

„An!" zařvali všichni najednou a nahrnuli se ke mně, aby mě mohli obejmout.

„Vy se znáte?" nechápal Andy.

„Jop. Vždyť jsem ti říkala o Original name. Patřili tam všichni," odpověděla jsem.

„Aha. Takže už to chápu," zasmál se Andy.

„Jak se si sem dostala?" zeptal se Thomas. Převyprávěla jsem jim svůj příběh a oni se na mě soucitně a lítostivě podívali.

„To teď neřešte. Co se stalo, stalo se. Důležitý je, že jsme se sešli. Teď mi ukažte vaše choreografie," poručila jsem jim. Hned se zvedli a šli do nějaké místnosti. Později jsem zjistila, že to je tělocvična. Divím se, že mě poslechli. Postavili se každý na své místo a Jacob našel správnou písničku, kterou pustil. Po písničce si všichni sedli do kruhu. Jacob s Andym udělali mezi sebou místo pro mě.

„An, prosím, převezmeš si zase svou roli? Nezvládám to. Nechápu, jak si to s námi zvládala, když jsme žili," promluvil Jacob.

„To je tajemství. Ale jestli chceš, abych vzala zpátky svou roli „velitelky" musí s tím souhlasit všichni. Kdo souhlasí, ať zvedne ruku," řekla jsem a všechny ruce hned vystřelily vzhůru. Dokonce i Andyho.

„Tak dobře. Soutěž je za týden. To moc času není, proto se sejdeme zítra v deset tady," řekla jsem.

„Jooooo," rozlehl se místností souhlasný křik, až jsem málem ohluchla.

„Neřvěte prosím tolik. Bolí mě hlava," zasmála jsem se a oni hned přestali.

„Díky. Měli bychom taky vyřešit název, jestli se chcete jmenovat Other nebo Original name," začala jsem prvním krokem k výhře soutěže.

„Za tři roky jsme se tu proslavili pod jménem Other, ale myslím si, že když tu jsi teď ty, měli bychom se přejmenovat na náš originální název, ale záleží na ostatních a hlavně na Andym," promluvil zase Jacob.

„Souhlasíme s tebou. Chce to změnu, když jsme našli zapomenutou legendu," řekl Thomas.

„Beru. Ale vysvětlíte mi, proč zapomenutou legendu," ozval se Andy.

„Zapomenutá legenda. Tak jsme říkali An, protože všichni na ni zapomínali a většinou přehlíželi. Až na tebe, El, její mamku, Deeho a nás," vysvětlil Andymu Jacob.

„To bylo i v době, kdy jsem ještě žil?"

„Přesně tak. Lidé si mě všímali jen tehdy, když jsem vystupovala na ulici nebo ve škole před tabulí. Většinou na mě zapomínali, ale byli i tací, co mě jen přehlíželi, ale věděli o mně. Změnilo se to teprve poslední měsíc, co jsem na Zemi byla," přiznala jsem mu pravdu.

„Tak už chápu, proč si často skončila ve škole na zemi," zasmál se Andy, aby odlehčil situaci.

Chvíli jsme jen tak mlčeli, abychom vstřebali naše setkání. Přemýšlela jsem nad minulostní. Nad našimi vystoupeními, nad zážitky, které jsme zažili i nad vyhranými soutěžemi. Chyběli mi, ale nikdy jsem si to neuvědomila. Chtěla jsem být zase v nějaké partě a nebýt sama. Tento rok byl nejhorší za celý můj pozemský i nadpozemský život. Musela jsem doufat, že se můj život změní k lepšímu.