Jednohubky

Posmrtný život 1/4 +

„Anie, jsi připravená?" zavolala na mě matka. Připravovala jsem se na mistrovství světa juniorů v tanci. „Zabalím si reprák a můžeme jet," odpověděla jsem jí nazpátek a do svého černého kufru s růžovými puntíky dala reprák. Oblékla jsem se do světle modrého trika s krátkými rukávy a růžové sukně po kolena. Nanesla si řasenku, linky a rty si přejela leskem.

S kufrem v ruce jsem sešla do kuchyně, kde na mě čekala mamka s bráchou, Damienen, a mou nejlepší kamarádkou El, která na sobě měla růžové tričko a modrou sukni.

Brácha mi vzal kufr a dal ho do kufru auta. Všichni jsme si do něj sedli. Dee si sedl za volant, mamka na místo spolujezdce, já za bráchu a El za mamku. „Jedeme?" „Jop," odpověděly jsme všechny najednou a autem se rozezněl smích.

Celou cestu na letiště jsme se smáli a zpívali společně s rádiem. To bych ale nemohla být já, aby se něco nepokazilo. Stáli jsme na semaforu, a když blikla zelené, brácha vyjel. Ale zrovna v tu chvíli jel z vedlejší ulice náklaďák řízený opilým řidičem, který nezastavil a narazil do nás ze strany. Celé naše auto bylo na šrot. Já ležela v bezvědomí v autě a brácha venku. El s mamkou vnímali, ale nebyly na tom o moc lépe. Někdo z přihlížejících zavolal záchranku s policií, kteří tu byli skoro hned.

Vyprostili mě z auta. Nemohla jsem popadnout dech. Na lehátku nás odvezli do dvou záchranek. Do první vzali mě s Deem a do druhé mamku s El. V záchrance jsem přestala dýchat úplně a doktorům se nepodařilo mě oživit.

Když jsem se konečně probudila, nebylo kolem mě to známé bílo a otravný zvuk, jak bývá v nemocnicích. Ležela jsem v modré místnosti na posteli. Připadalo mi, že ležím na louce. Necítila jsem žádnou bolest ani nic podobného.

„Vítej v naší říši," probral mě hlas vedle mě. Podívala jsem se tam a stál tam hnědovlasý kluk s laskavýma hnědýma očima. Připomínal mi Andyho, mého nejlepšího kamaráda do sedmi let. „Kde to jsem?" zeptala jsem se ho. „Jsi v říši mrtvých," řekl a odešel.

Probudila jsem se ze snu na den, kdy jsem zemřela. Už je to rok, co jsem tady. Přesně před rokem se stala ta nehoda. Jela jsem na mistrovství světa juniorů v tanci. Tanec byl pro mě vždy to nejdůležitější, tedy po rodině a přátelích. Žila jsem hudbou a tvořila i svou vlastní. Kromě tance jsem hrála i fotbal a sem tam hokej, ale ani jeden ne závodně. Podporovala mě mamka, brácha i Elisabeth, má nejlepší kamarádka.

Po dlouhém vyvalování v posteli jsem vstala a šla do koupelny ze sebe udělat člověka nebo spíš ducha? Skoro celou noc jsem nezamhouřila oko. Usnula jsem teprve v šest a teď je sedm. Celkově jsem naspala asi dvě hodiny.

Podívala jsem se do zrcadla a zděsila se. Své hnědé, po zadek, dlouhé vlasy mi trčely na všechny strany. Pod zelenýma očima jsem měla obří černé pytle. Poslední dobou jsem moc nespala.

Vlezla jsem si do sprchy a pustila na sebe horkou vodu, která mě probrala. Umyla jsem si hlavu. Když jsem vylezla, usušila jsem se a vlasy vyfénovala a zapletla do dvou copů. Oblékla jsem si bílé tílko, červeno-černou kostkovanou košili, kterou jsem si dole svázala a černé legíny. Černé kruhy jsem se snažila zakrýt korektorem. Moc to nevyšlo, ale alespoň něco. Nanesla si řasenku a rty přejela leskem.

Vešla jsem do kuchyně, kde jsem si vzala jablko a do kapsy si dala mobil s peněženkou. Na nohy jsem si vzala černé tenisky. Mohla jsem jít na svou brigádu do hudebnin. Cestou jsem přemýšlela nad svými blízkými, když jsem ještě žila.

Měla jsem nejlepší kamarádku Elisabeth Horny Howard. Znali jsme se od školky a jedna bez druhé jsme nemohli být. Měli jsme stejný smysl pro humor a byli jsme praštěné. Co se týče jejího vzhledu, tak je to vyšší hubená dívka. Má blonďaté kudrnaté vlasy po zadek. Oči má modré a laskavé. Její povaha je přátelská, milá a bláznivá. Často se usmívá, ale od propuštění z nemocnice se neusmála. Tanci se věnuje pořád, ale už ne tolik.

Můj starší bráška Damien „Dee" Jacob Salazar-McEnroe. Dvacetiletý zrzek se zelenýma očima, sportovec, oblíbený na škole. Měla jsem s ním skvělý vztah. Díky němu jsem se dostala k tanci a zamilovala jsem si sport a hudbu. Je vysoký a má vypracovanou postavu. Všechny holky by ho chtěli do postele, ale on takový není. Nemá žádnou přítelkyni a zatím žádnou nechce. Obviňoval se za mou smrt, ale mamka s El a taťkou, překvapivě, ho ubezpečili, že za to nemůže.

Mamka je zrzavá se zelenýma očima. Je stejně vysoká jako brácha, takže nechápu, proč musím být tak malá. Její jméno zná skoro každý, protože je velice známá zpěvačka. Jmenuje se Katy Hope Salazar. Má smrt jí také hodně vzala, ale musela si zachovat chladnou hlavu, protože jí zrovna začínalo turné po celém světě. Zrovna je zpátky doma a vyklízí můj pokoj. Tak moc mi chybí.

Svého tátu neznám. Jediné, co o něm vím je, že to je známí hokejista Eliseo John McEnroe. Odešel od mámy, když zjistil, že čeká druhé dítě. Byla jsem totiž neplánovaná. Nikdy se o mně nezajímal. Zajímal ho pouze Dee. Když u nás byl, tak mě ignoroval a já jsem celou noc nespala, ale probrečela jí. Teprve po té nehodě se o mně začal zajímat. Měla jsem tendenci ho kopnout na jeho citlivé místo.

Chybí mi všichni. Chybí mi život na Zemi a hlavně „hádky" a zápasy s bráškou.

Z myšlenek mě vytrhl nepříjemný náraz. Spadla jsem na zem a malinko mě zabolela hlava. Podívala jsem se nahoru a stál tam ten kluk, který mě tu před rokem přivítal.

„Promiň," omluvil se mi a pomohl mi si stoupnout.

„Neomlouvej se. To já bych se měla omluvit. Byla jsem zamyšlená a nedávala pozor na cestu," ospravedlnila jsem se a svůj pohled přesunula na své boty.

„To je v pořádku," usmál se a já chtěla pokračovat dál v cestě.

„Počkej," zadržela mě jeho ruka, tak jsem se na něj otočila.

„Promiň, ale musím do práce," vysmekla jsem se mu a rozběhla se, protože jsem nestíhala. Už zase.

Do hudebnin se dorazila přesně na čas. Odemkla jsem vchod, otočila ceduli na nápis otevřeno a objednala si z protější kavárny ranní karamelové kapučíno a čokoládový muffin.