Jednohubky

Girl with blue hair 2/4

Na letišti jsem si chtěla koupit letenku, ale nefungoval jim terminál na karty a já neměla drobný, protože mi je vzal Harry. Stejně jako většinu mých věcí. Nechal mi jen mobil, základní doklady a skateboard. Neměla jsem ani klíčky od vili v Americe. Rozhodla jsem se, že se ubytuji v nějakém penzionu.

Nakonec jsem se rozhodla ubytovat v blízkém penzionu Golden grass. Když jsem vešla, tak u recepce stál kluk, kterému mohlo být přibližně osmnáct. „Ahoj. Mohla bych se tu alespoň na měsíc ubytovat?" zeptala jsem se a on se na mě podíval.

Mohl mě poznat? Pomyslela jsem si, protože když rodiče zemřeli, tak mě novináři několikrát vyfotili a dali to i do televize a to nejen v Americe.

„Na jaké jméno?" zeptal se a já si oddechla, že to nechce rozmazávat nebo mě nepoznal. Osobně jsem doufala v to druhé. „Safira Styles," odpověděla jsem mu, podala mu občanku a zadívala se na malou televizi nad recepcí, kde zrovna běžel hudební program a hráli tam písničku od One Direction.

„Tady ti to vracím. Pokoj číslo pět. První patro napravo. Součástí pokoje je sociální zařízení a kuchyňka. Prosím, nepodpal to tady," řekl mi a zase se věnoval svému mobilu. Pokrčila jsem rameny a zamířila ke schodům.

Odemkla jsem dveře do pokoje a vešla. Pohled mi sjel na kytaru, která byla opřená o skříň. Potom jsem vstoupila do prvních dveří na pravé straně. Byla tam malá koupelna. Záchod, umyvadlo a sprchový kout. Vše potřebné. Ve druhých dveřích byl menší obývák spojený z kuchyní. Bylo tam základní nádobí a prázdná lednička, což mě nepřekvapilo. Odtud vedli dveře do malé ložnice, ve které byla manželská postel menší knihovnička a noční stolek s lampičkou. Na postel jsem si odložila své věci a vrátila se do obýváku. Byl tam také balkon, na který jsem vylezla a podívala se po okolí. Nic zajímavého jsem neviděla, tak jsem se rozhodla si dojít nakoupit pár kusů oblečení, nějaké jídlo a hlavně novou propisku a papír.

Po nákupu jsem se vrátila celkem unavená, protože toho na mě bylo moc. Vzala jsem si jen suchý rohlík a pustila televizi na můj oblíbený hudební kanál Music band. Sedla si na modrou pohovku a začala psát další písničku.

Ze psaní mě vyrušilo zaklepání na dveře, takže jsem se nerada postavila a šla otevřít. Za dveřmi stál ten kluk z recepce. „Ahoj. Můžu jít dál?" zeptal se, tak jsem mu pokynula, aby vešel a zavřela za ním dveře. „Co tě za mnou přivádí?" zeptala jsem se, protože jsem byla nehorázně zvědavá a několikrát se mi to nevyplatilo, ale já se nepoučím. „Dáš si něco?" zeptala jsem se ze zdvořilosti, protože stále mlčel. „Kdyžtak obyčejnou vodu, jestli můžu poprosit," řekl, tak jsem se zvedla a šla mu natočit vodu. Já si vzala to samý a vrátila jsem se na gauč.

„Ty si Safira, ta, které zemřeli rodiče?" začal opatrně a já jsem nepatrně přikývla. „Jsem to já. Nemám, co před tebou skrývat," odpověděla jsem mu a on naklonil hlavu na stranu. Vypadal, tak roztomile. „Jak se vůbec jmenuješ?" zeptala jsem se ho a napila se. „Jsem Brian Payne," odpověděl mi a mě došlo, že to je brácha Liama. „Ráda tě poznávám. Mé jméno Safira Styles, už jsi slyšel," představila jsem se mu taky a usmála se. „Co děláš vůbec tady v tomhle zapadákově? Neměla bys být v nahrávacím studiu nebo v Americe?" zeptal se Brain. Nesnáším novináře. Jsou všude a všechno ví. „Nemůžu se jen tak schovat před všemi novináři a navíc nejsem tak slavná." řekla jsem mu na to a vypla televizi. Brian odešel a já se rozhodla jít spát, protože jsem byla už vážně unavená.