Nothing more, nothing less

Vzdor

Kall nelítostně švihal šavlí a mistr šermu měl co dělat, aby udržel tempo. Kall měl však při všech útocích kamennou tvář. Když mistra cvičnou zbraní konečně zasáhl, složil ruku dolů a tiše vyčkával na další pokyn.

Mistr na chvíli odstoupil a zhluboka se nadechoval. „Už vás nic nebolí, princi?“ Čekal, že se Kall chytí za hrudník, ale to se nestalo. A to o něm mistr věděl, že dneska pilně plní své povinnosti už od rána.

„Ne,“ odpověděl Kall.

„Lékař pro vás konečně našel lék?“ hádal mistr.

„Také ne.“

Mistr si ho podezíravě prohlédl. Něco se určitě změnilo. Ta náhlá změna v jeho síle a minimálních slabinách se princovi skoro nepodobala. Zrovna tak kamenný výraz.

Mistr se postavil do základní pozice. „Myslím, že vás stejně něco trápí. Jen to není nemoc. Že, princi?“

Kall to vzal jako výzvu k boji a vrhnul se vpřed. Nelítostně odrážel mistrovy úroky a vrhal ty vlastní. Šavle se div nezlomila pod jeho pevným držením. A pak... dal do švihu příliš velkou sílu a cvičná zbraň trefila mistra přes tvář.

Kall rychle ustoupil. Šavle mu vypadla z ruky.

„Jsem v pořádku,“ řekl rychle starší muž, ale z jeho hlasu byla znát bolest. Vůbec tomu nepomáhalo, že si přikládal ruku na pravou tvář, přes kterou se táhla červená čára. Místy se na ní začaly vytvářet rudé kapky.

„Já... já jsem nechtěl...“ řekl roztřeseným hlasem Kall, ale co provedl, už nemohl vrátit zpátky.

Muž se však smutně uchechtl. „Myslím, že vám otec bude muset sehnat nového mistra, princi. Někoho lepšího.“

„Nechci jiného mistra,“ řekl chladně Kall.

Starší muž si ho opět starostlivě prohlédl. Položil ruku dolů. „Dneska se opravdu chováte jinak,“ řekl tiše.

Kall odvrátil zamračenou tvář. „Nepochopil byste to.“

„Něco jsem slyšel od služebnictva,“ pokračoval tiše mistr, aby se jeho hlas donesl pouze ke Kallovi. Přistoupil blíže. „Ten chlapec v žaláři-“

„Nemá s tímhle nic společného!“ vykřikl Kall naštvaně. Ale byl to vztek na jeho samotného. Na jeho neustálé lhaní, kterým se snažil probít životem. Na to, že dostal druhou šanci žít bez bývalých útrap a bolesti v těle, která mu konečně nezabraňovala použít plnou sílu... ale za to všechno vděčil pouze Areonovi. Svému anděli, který se pro něj obětoval a teď sám musí trpět. Co všechno mu žaláři provádějí? Kall na to po celý den nemohl přestat myslet. Věděl, že to musí napravit. Areon nemůže tolik trpět jeho vinou... znova ne!

Mistr si povzdechl. „Vypadáte, že toho máte dneska hodně na mysli. Ale nenechte se tím unést... všechno se jednou zlepší.“

„Ne.“ Kall ho probodl pohledem. „Všechno se jednou zlepší pouze pokud pro to něco udělám.“ Nohou podebral šavli a vykopli si ji do vzduchu, načež ji šikovně chytil do ruky. „Měli bychom se vrátit k souboji, mistře.“ Za pevným pohledem jen skrýval svůj strach. „Protože tohle je náš poslední trénink,“ dodal tiše.

~~~

Služebná, která měla zkontrolovat, že po náročném dni půjde Kall rovnou spát, se naposledy rozhlédla po jeho komnatě.

„Už nic nepotřebuji, děkuji,“ zazněl Kallův hlas z postele.

Služka se na něj starostlivě podívala a usmála se. „Jenom se ujišťuji, že je všechno tak, jak má.“

Kall se ušklíbl. „Nařízení krále?“

Služka jen mlčky přikývla. Potom sfoukla poslední svící a vydala se ke dveřím. „Dobrou noc, princi.“ Prošla na chodbu a když za sebou zavřela, dvakrát otočila klíčem. Bylo slyšet, jak ho vytahuje ze zámku a potom tiše odchází.

Kall odhodil peřinu a postavil se na nohy. Místo saténového oblečení na sobě měl bílou košili a černé kalhoty. Zpod polštáře vytáhl kousek zahnutého drátku, který si schoval do kapsy. Rychle si nazul boty a došel ke skříni, odkud vytáhl chumel oblečení.

Došel na balkón. Rukáv jedné košile pevně přivázal ke kamennému sloupku a zbytek hodil dolů. Předem svázané oblečení se pod sebou rozvinulo jako dlouhé lano, které bylo akorát dlouhé na to, aby dosáhlo k velkému balkónu pod ním.

Kall se zhluboka nadechl. Přelezl zábradlí a naposledy se podíval na noční krajinu a moře s třpytivým odrazem měsíce. Ten výhled mu bude chybět.

Dal se do šplhání. Třásly se mu ruce ze strachu, že pod jeho tíhou uzly povolí, ale akorát se mu potvrdilo, že udělal dobrou práci, když se dokázal dostat až dolů. Seskočil na barevné kachličky na velkém balkoně. Vydal se k dvojitým dveřím, které vedly do velkého sálu, kam se vysokými okny dostával měsíční svit v pruzích světla. Kall po špičkách přešel celý sál a zastavil se u stěny, kde bylo vystavené zlaté brnění... i s mečem.

Dále tiše procházel chodbou s přísným pohledem a mečem na zádech. Seběhl schodiště a schoval se za závěsem, když kolem procházeli dva sluhové. Potom se rozběhl kousek po chodbě a úzkým schodištěm ještě níže, až došel k žaláři.

„Zde nemáte co pohledávat, princi,“ roznesl se chodbou hluboký hlas žalářníkův.

Kall pozvedl meč.

Vysoký muž se zamračil a pozvedl v rukou sekeru. „Varuji vás, princi. Všechno povím vašemu otci.“

„To se nestane,“ řekl Kall vzdorovitě, „protože vás nenechám.“

Muž jen otráveně svraštil obočí a zatočil v rukou se sekerou. „Jen do toho.“