Nothing more, nothing less

Pád

Areon položil spícího prince do jeho postele a přetáhl přes něj přikrývku. Tiše pozoroval jeho klidnou tvář a potom opustil komnatu oknem.

Za letu mu vítr šuměl kolem uší. Byla to jen náhražka ticha, které by ho mělo uklidnit. Ale neuklidnilo.

Co si to Kall myslel? Měl Areonovi říct, že ho něco trápí! I když Areon nevěděl, jestli mu pomoct. Ani, jestli je to vůbec v jeho moci. Ale ta Kallova slova, „Vezmi mě s sebou...“ Ještě teď ho z nich mrazilo po celém těle.

Areon vletěl do mraků. Potom cestoval tunely prosvícenými měsíčními paprsky, až dorazil do velké síně v mracích, kde i ostatní andělé smrti čekali na své svitky. Všiml si pohledu toho anděla, který mu doporučoval očistu. Ani se na něj nepodíval a raději předstíral, že si ho nevšímá.

Bytost v černém hábitu vystoupila před anděly. „Vaše svitky, mí drazí andělé.“ Smrt vyhodili stočené pergameny do vzduchu a černý písek je donesl k určeným andělům. „Nechť dopřejete všem duším příjemnou cestu úlevy a zaslouženého klidu.“

Areon přikývl, tak jako ostatní, a rozvinul svitek, aby si svá dnešní jména mohl přečíst. Ihned ho upoutalo chlapecké jméno, které viděl uprostřed seznamu. Když si představil jeho tvář, byla to ta samá tvář, kterou před chvílí opustil.

Areon skrčil okraje pergamenu v pevně zaťatých pěstích.

~~~

Kall si rukávem utřel spocené čelo. Jeho protivník ležel na udusané zemi a chytal se za bolavou hlavu. Dav v okolí bojového kurtu radostně jásal. Samozřejmě, že jásali, když to byl jejich princ, kdo vyhrál další kolo.

Kall se unaveně nadechoval, ale hrdě zvedl vítěznou pěst, kterou podpořil úšklebkem. Věděl, že na druhé straně, za jeho zády, sedí ve stínu přístřešku jeho otec. Tohle není žádné vítězství, říkal si Kall pro sebe. Pokud neporazí všechny zbývající soupeře v turnaji, nebudou jeho malé výhry znamenat nic.

Po chvíli ze souboje na vedlejším kurtu vzešel druhý vítěz. Kall si ho už teď prohlížel. Byl to mladý muž, o něco starší než on, ale nebyl příliš vysoký, i když jeho ruce byly silné natolik, že šerm nemohl být jediným sportem, který ten muž uměl. Kall si v duchu opakoval naučené formace.

Potom nastal čas.

Kall zvedl šavli zároveň se soupeřem. Mladý muž ho přejel pohledem a potom se vrhl vpřed. Kall dokázal jeho útok vykrýt a sám se pokusil o výpad, ale protivník zareagoval. Oba sebevědomě kladli krok za krokem a Kall se pravidelně nadechoval, nebo zatajil dech, což mu pomáhalo udržet v klidu i mysl.

Potom však jeho protivník získal nadvládu. Kall zachytil jeho vítězný pohled a uhnul jen na poslední chvíli. Pouhá myšlenka na prohru, na zklamání svého otce... Bylo to, jako by se křehké základy jeho vysokého sebevědomí konečně začaly lámat. Kallovi se začaly potit ruce. Motaly se mu kroky do sebe a nadechoval se ve špatný čas, takže ho protivník málem několikrát zasáhl.

Potom Kall sevřel v ruce košili.

Ostrá bolest projela jeho tělem. Podlomila se mu kolena, takže protivníkova šavle jen těsně projela jeho vlasy. Mladý muž nejistě odstoupil, ale to už se princ svíjel v bolestech. Obecenstvo zalapalo po dechu, přihlížející lékař a Kallův mistr šermu se k němu rychle rozběhli. Kall však viděl jen vzdálenou tvář svého otce. Jeho oči ve stínu, naštvaný pohled... nejspíš i slabé pohrdání.

„Princi, uklidněte se, bude to v pořádku,“ uklidňoval ho mistr, který mu pokládal ruku na rameno.

„Musíme ho odsud dostat,“ křičel lékař po ostatních.

Kall však toužil jen po tichu. Chtěl, aby ta bolest přestala... aby už přestala navždy! Chtěl to ukončit, nechtěl trpět, ne více, nikdy přece nemůže být takovým králem, jakým má být.

Koutkem oka plného slz nad sebou zahlédl povědomé světlo. Natáhl k anděli křečovitě drženou ruku. „Are... Areone...“ dokázal dostat ze suchého krku. Chtěl zlatovlasého anděla chytit za ruku. Chtěl, aby ho vytáhl z jeho fyzické schránky, která mu nepřinášela nic než starosti a byla jeho vězením.

Areon však nenatáhl ruku ke Kallovi. Měl být tady, v tento čas, na tomto místě - bylo to Kallovo jméno na jeho seznamu. Ale stejně se k němu nepřiblížil dost blízko na to, aby mohl chytit jeho ruku. Věděl, že Kall příšerně trpí, ale jeho vlastní pocity mu bránily něco udělat.

„Nemůžeš umřít tak brzy!“ Vykřikl Areon a co nejrychleji se ve vzduchu obrátil a rozletěl se k posvátné hoře Santis. Přece musí existovat způsob, jak Kallovi pomoct! Nemůže ho odnést do nebe, ne tak brzy...

Letěl nejrychleji, jak mu to jen křídla dovolovala. Cestou upustil svitek se jmény, ale nevracel se pro něj. Vlétl do mraků a razil si cestu skrz ně, aniž by hleděl na skladbu chodeb a místností.

Vletěl přímo do místnosti, kde za vysokým dřevěným stolem seděli sami Smrt.

„Nemůžu ho odnést do nebe!“ vykřikl Areon.

Poslužní andělé, kteří poletovali kolem se záznamy v rukou, se na něj zaraženě podívali.

Postava v černém hábitu se postavila. „Je to tvůj úděl, drahý anděli. Odnést určené duše do nebe je tvá povinnost. Duše prince Kallenika teď trpí chycena na pomezí světa a duševní svobody jen kvůli tomu, že jsi se rozhodl jeho odchod oddálit.“

„Nechci ho oddálit, chci ho zrušit úplně!“ Areon rozhořčeně máchl rukama. Přece musí být způsob, jak mu darovat další roky života...“ Už zase cítil, jak se mu mlží zrak. „Daruji... daruji mu svůj život,“ řekl odhodlaně. „Udělám cokoliv, nejen aby Kall mohl žít!“

Andělé kolem zalapali po dechu. Po Areonově tváři seběhla slza, která se zatřpytila, než se oddělila od jeho tváře a propadla se do mraků. Potom další. Měl plné oči slz.

Smrt překvapeně stáli na místě. Potom však roztáhli velká černá křídla a doletěli k Areonovi. „Žádný anděl nemá právo k pláči.“

„Můj pláč je oprávněný,“ opovážil se Areon postavit Smrti. „Mé slzy patří princi Kallovi, stejně jako můj smutek a celé mé srdce!“

Smrt pozvedli hlavu. „Jsi více než anděl smrti. Proto ti musím vzít tvou andělskou existenci. Nechť je tento život darován tomu, kterému si jej přeješ darovat. A tvým spravedlivým trestem nechť je pád.“ Po doznění jejich slov mraky na chvíli potemněly. A když se světlo vrátilo zpět...

Areon si uvědomil, že jeho křídla zmizela. Teprve přijímal význam slov Smrti, ale už se jeho let proměnil v pád. Oblaka ho nezachytila tak jako jindy. Propadal se skrz, cítil vítr ve tváři, cítil toho spoustu... ale především cítil radost.

Kall bude v pořádku. To je přece všechno, na čem záleží.

Tělo zlatovlasého chlapce opustilo oblaka. Řítilo se k temně modré hladině, která ho během sekundy pohltila. Jen zpěněné bubliny vystouply na povrch a zmatené vlny je rozehnaly do stran.