Nothing more, nothing less

Moře

Kall se prudce posadil. Zhluboka se nadechl, ale uvědomil si, že už není uprostřed turnaje. Byl ve svém vlastním pokoji. Na čele měl studené obvazy, které si hned odmotal a odběhl k oknu. Už muselo být dávno po půlnoci; nebe bylo stále modré, ale do úsvitu nemohlo zbývat dlouho.

„Areon!" vyhrkl Kall, když si vzpomněl, kde svého anděla viděl naposledy. Kall se chytil za hlavu a začal se procházet po pokoji. „Areone... co jsi to provedl?" Pozastavil se však nad tím, když si uvědomil, že už ho nic nebolí. Cítil se naprosto skvěle, ačkoliv to nedávalo smysl. „To ne..." Zavrtěl hlavou při těch nejhorších představách, co kvůli němu asi Areon provedl. Musely to být jeho zásluhy.

Kall vyběhl z pokoje, ani se za sebou neobtěžoval zavřít dveře, a proběhl spícím nádvořím. Srdce ho ani jednou nebodlo. Vběhl bránou z pozemku Křišťálového zámku a pokračoval dále po strmé vyšlapané cestě, která vedla k pískové pláži pod útesy.

Doběhl až k místu, kde se moře vylévá na břeh. Byla ještě zima a slaná voda ho zastudila na kotnících, když do ní vstoupil.

„Areone," zašeptal Kall s pohledem upřeným ke vzdálené hoře se zlatým světélkem. Do očí se mu hrnuly slzy. Potom však zahlédl něco plavat daleko ve vodě. Byla to bledá ruka. která se naposledy unaveně zvedla vzhůru, ale potom opět zmizela ve vlnách.

Kall vběhl do moře. Nemohl si být ničím jistý, ale i přes to... Vrhnul se do studené vody a plaval dále, dokud neuviděl bledé tělo se zlatými vlasy zmáčenými vodou.

Kall neváhal a vzal bezvládného na ramena. Volnou rukou a kopáním nohama se snažil dostat zpátky na břeh. Sotva dosáhl na zem, chytil zlatovláska pod rukama a dotáhl ho na suchý písek, kde ho převalil na záda. Zalily ho intenzivní smíšené pocity, když spatřil jeho tvář.

Zlatovlasý chlapec se rozkašlal. Z jeho úst vylétla slaná voda, potom se nadechl a pootevřel oči. „Netušil jsem," vyšlo slabě z jeho suchých rtů, „že tě ještě někdy spatřím, Kalle."

Princ starostlivě zkoumal jeho tvář, i jeho ruce, jeho hrudník a... také si uvědomil, že scházejí křídla. „Ty jsi... člověk."

„A ty jsi naživu," pousmál se Areon. Natáhl ruku ke Kallově tváři, ale byl tak vysláblý, že mu klesla dolů, než se prince stihl dotknout.

~~~

Areon se probudil pod bílým baldachýnem přikrytý hebkou přikrývkou, kterou už znal. Překvapilo ho, jak ji na dotek vnímá mnohem více. Zrovna tak však cítil bolest po celém těle, vlastně různé bolesti, ale ještě je nedokázal rozeznat a sám nerozuměl tomu, jak moc jsou některé z nich vážné. Když se nadechoval, vnímal proudění vzduchu do jeho plic i tlukot srdce, který z předchozího těla nikdy neslyšel. Takže takový to byl pocit, být člověkem.

„Měl bys něco sníst," ozval se starostlivý hlas z druhé strany pokoje.

Areon otočil hlavu a uviděl prince, jak k němu nese tácek se snídaní.

„Sníst?" Areonovi se dělalo trochu nepříjemně při představě, že by měl ochutnat lidské jídlo. Doposud okusil jen jablka ze zlatého stromu, která byla určena přímo andělům.

„Posaď se," pobídl ho Kall. Odložil tácek na noční stolek a pomohl Areonovi, aby se napřímil a opřel se o měkký polštář na přídi postele. Potom mu podal sklenici s vodou.

Areon se pomalu napil. Teprve, když se voda dotkla jeho jazyku, si uvědomil, jak moc měl vyprahlo v ústech. Slaná voda, které při plavání přes moře dost spolykal, asi nebyla tím nejlepším na žízeň.

Areon si nevědomky olízl mokré rty a Kall se zasmál. Areon se na něj krátce podíval, ale potom sklopil hlavu. „Trpěl jsi moc dlouho, když jsem odletěl?"

Kall se zarazil. Potom mu vzal prázdnou sklenici z ruky. „Pamatuji si to jen slabě." Zamyslel se, ale potom zavrtěl hlavou. „Jsem naživu a ty taky. Na tom teď záleží."

„Nechtěl jsem, abys trpěl." Ale jak tehdy řekli Smrt, Areon Kallovo trápení určitě prodloužil.

Kall mu podal sladké pečivo. „Jak jsi to vůbec dokázal? Musel jsi něco udělat, abych mohl žít dále."

Areon se vyhýbal jeho pohledu. „Žádal jsem smrt o to, aby tě nechali naživu. Nabízel jsem za to svůj život. A... protože jsem pro tebe uronil slzy, Smrt rozhodli, že nemůžu být andělem. Můj andělský život byl darován tobě, takže jsem přišel o svou moc a o křídla. Spadl jsem z oblaků rovnou do moře."

Kall se zamračil. „Musel jsi o všechno přijít jen kvůli mně..."

„Ne." Areon se usmál. „Jsem teď víc než anděl smrti. Jsem člověk."

Kall nechápavě zavrtěl hlavou. „Být člověkem je pro tebe víc?"

„Být člověkem... a být s tebou." Pokusil se natáhnout ruku ke Kallově tváři, ale princ uhnul hlavou a postavil se s rukama za zády. Přistoupil k oknu.

„Budu tě střežit tady, dokud se neuzdravíš," říkal vážným tónem. „A potom... spolu utečeme."

„Utečeme? Ale, Kalle, to přece..."

„Dal jsi mi druhou šanci." Kall se na něj otočil. „Nehodlám ji zahodit, Areone. Budu konečně žít způsobem, jaký budu mít rád. Princ Kallenikos umřel a já můžu být kým jen chci, aniž bych hleděl na povinnosti. Můžu být volný." Nad tou představou se na chvíli zasnil. „Ale první musíme přečkat pár dní, aby ses uzdravil a nabral síly."

Areon se cítil provinile, ale přeci jen šťastně. Kallovi na něm tolik záleží, a to je to nejcennější, co kdy Areon od svého života dostal.

„A já..." Povzdechl si Kall. „Já budu své selhání muset vysvětlit otci, dokud ještě budu hrát tuhle přetvářku."