Nothing more, nothing less

Nad hrstkou polévky

Kall si musel vytrpět otcův dlouhý proslov, při kterém nesměl ani promluvit. Vztek krále však měl výhodu - nechtěl se svým synem na čas mít společná jídla, dokud se nepolepší, a tak byl Kall zbaven povinnosti královského obědu i večeře.

I tak šel jeho den podle rozvrhu.

Když měl hodinu šermu, mistr ho překvapeně pozoroval.

„Vypadáte, jako byste byl zcela v pořádku, princi.“

Kall se zarazil a svěsil šavli. Potom se ušklíbl. „Něco vám prozradím, mistře.“ Přistoupil k němu blíže, aby mohl mluvit tišším hlasem. „Už mi na tom nezáleží. Nezajímá mě, co po mě otec chce. Ale ve vašich hodinách se budu snažit, protože jste vždycky byl dobrým mistrem a bez té bolesti mě šerm i bavil.“

Když Kall zase odstoupil a zvedl šavli, mistr se na něj zvláštně díval. Potom se však uchechtl a sám zvedl svou zbraň. „To je mi ale změna, princi.“

Kall pokrčila rameny. „Jednou to přijít muselo.“ S úsměvem se pustil do boje.

~~~

Když nastal čas oběda, Kall odešel do své komnaty, protože mu bylo sděleno, že mu jídlo donese služebná. Když se zjevila ve dveřích s plným tácem, Kall se chytil za košili.

„Mohla byste prosím... zavolat lékaře?“ řekl trochu přiškrceným hlasem. „Není to nic vážného, nikomu dalšímu to neříkejte. Ale raději...“

„Rozumím,“ přikývla. „Hned ho zavolám, princi.“

„Děkuji.“

Služka odešla a zavřela za sebou dveře.

Ze dveří na balkón vykoukla zlatavá hlava. „Ta bolest se vrátila?“

Kall se k němu rychle vydal. „To jsem hrál, nedělej si starosti.“ Podepřel ho na hrudníku a dovedl Areona do své postele. „Ale ty potřebuješ lékaře.“

Areon se na něj vyděšeně podíval. „Ale on zjistí-“

Dveře se prudce otevřely. „Princi!“

Kall se narovnal a vážně se na lékaře podíval. „Musím vám udělit rozkaz, drahý lékaři. A to rozkaz mlčenlivosti.“

Lékař se na něj chvíli nejistě díval, ale potom přikývl.

Kallův vážný výraz se proměnil na starostlivý. „Jste jediný, na koho se můžu spolehnout. Potřebuji vaši pomoc.“

Když si lékař konečně všiml druhé osoby v pokoji, uvědomil si, do čeho ho princ dostal. Teď bude muset držet tajemství před králem.

Kall pustil lékaře k Areonovi a starší muž postupně zkontroloval všechny jeho šrámy po těle. Čím více jich viděl, tím více mu stouplo vrásek na čele. Po dokončení prohlídky vytáhl svůj kufřík a začal v něm hledat léčivé masti a obvazy. „Tvé rány vypadají, že jdou z těžkého pádu, mladíku,“ říkal Areonovi. „Tohle by ti mohlo pomoct se zhojením.“ Podíval se i na Kalla. „Hádám, že ho chcete nechat ve svém pokoji, dokud se neuzdraví.“

„Ano.“

„Potom o něj budete muset dobře pečovat. Všechno vám vysvětlím a občas vás přijdu zkontrolovat.“

Kall děkovně přikývl. Potom znejistěl. „A... dostane se z toho?“

Lékař přikývl. „Žádné z jeho zranění není příliš vážné. Ale měl by hodně odpočívat.“

„Na to dohlédnu.“

Lékař se tedy dal do vysvětlování péče o zraněného a když byl hotov, vydal se ke dveřím. „Doufám, že mé činy jsou zde na správném místě. I to, že budu lhát králi.“

„Pokud se vás otec nezeptá, lhát mu nemusíte,“ pousmál se Kall.

Lékař si povzdechl. „Myslím, že jste se trochu změnil, princi.“ Potom za sebou zavřel dveře.

Areon chtěl vstát, ale Kall ho zadržel, když mu jemně položil ruku na rameno. „Neslyšel jsi? Měl bys odpočívat.“

„Co když sem někdo další vejde?“

„Půjdu zamknout dveře.“

Když Kall otočil klíčem, vydal se zpátky k posteli a cestou vzal tác se svým obědem, který položil na noční stolek a přitáhl si k posteli židli. „Co bys ochutnal nejraději?“

Areon se na jídlo zaujatě díval. Pousmál se. „Není tohle trochu obžérství?“

Kall si povzdechl. „Vy andělé a ty vaše zvyky...“

Areon se zasmál, věděl, že si ho Kall jen ze srandy dobírá.

„Tak tedy začneme polívkou.“ Kall se na Areona nejistě podíval. „Umíš zacházet s příborem?“

„Vypadám na to?“

Kall se pousmál. „Že se vůbec ptám.“ Vzal do ruky lžičku a nabral na ni trochu polívky. Potom ji zvedl k Areonovým ústům a zlatovlásek sousto přijal, i když se u toho stydlivě vyhýbal Kallovu pohledu.

„Červenáš se,“ řekl pobaveně Kall a nabral další lžíci.

„Opravdu?“ Než stihl Areon říct něco více, Kall mu nacpal druhou lžičku do pusy.

„Opravdu.“

Areon polkl sousto a sáhl si na horkou tvář. „Pamatuji si, když se tobě červenaly tváře.“

Kall uhnul pohledem, ale stejně se pousmál.

Areon natáhl ruku a odhrnul mu z tváře tmavé vlasy, aby mu viděl do očí. Prsty však nechal opřené u jeho ucha. „Modrá jako moře,“ mumlal si pro sebe. „Nádherná modrá. Až se uzdravím, půjdeme opět na pláž?“

Kall se pousmál. „Půjdeme kamkoliv.“ Přiložil ruku na Areonovu dlaň u své tváře s pohledem upřeným do jeho očí. Oba tenhle moment hřál, stejně jako poslední paprsky, které mnoha okny pronikaly do rozlehlé komnaty. Kallova touha po blízkosti opět vzrostla, i když chtěl být mírný kvůli Areonovým zraněním. Když cítil jeho teplo skrze lidské tělo, lépe zlatovláskovým pocitům rozuměl. Chtěl se dostat blíže, ale na to teď nebyla vhodná chvíle.

Proto se odtáhl a nabral další lžíci. „Ale s příborem tě naučím zacházet, to se neboj.“

Areon si pobaveně odfrkl. „Když na tom tak trváš...“