Nothing more, nothing less

Touha

Kall vešel do pokoje a sotva odložil tácek s jídlem na stůl, odběhl zavřít dveře. Když je i zamknul, ohlédl se za sebe na postel, ale ta byla prázdná. Všiml si pootevřenych dveří na balkón a tím směrem se vydal.

Opřel se o dřevěný trám a vyhlédl ven. U pískově zbarveného kamenného zábradlí stál Areon a díval se na moře. Zlaté kudrny mu vlály ve slabém nočním vánku a pohled měl zasněný, nejspíš ani neslyšel Kalla přicházet.

Kall se usmál, i když sám nevěděl proč. Potom se pomalu vydal k zábradlí a postavil se vedle Areona. „Jak se cítíš?“

Areon se probral z myšlenek a překvapeně se na něj podíval. S úsměvem odvrátil pohled. „Mnohem lépe než včera. Možná je to jen pocit, ale... ta koupel opravdu pomohla.“

„To jsem rád.“

„Možná bychom mohli odejít dříve,“ navrhl Areon.

Kall si ho starostlivě prohlédl. „Ale lékař říkal...“

„Vím, co říkal lékař. Ale také jsem z chodby zaslechl služebné, co si o tobě povídaly. Prý ses postavil proti svému otci.“

„Nic velkého to nebylo,“ zamručel Kall. Ale jinak byla Areonova slova lákavá, i Kall by chtěl co nejdříve odejít, než začne cítit vinu nad tím, že nechá své království napospas rozčilenému králi. Jenže nejlepší příležitost měli opravdu až za šest dní.

Kall se narovnal a založil si ruce. „Mohli bychom sice nepozorovaně utéct v noci, ale sotva by se ráno na zámku dozvěděli, že tady nejsem, král by rozeslal rytíře na koních do všech stran. Našli by nás okamžitě. Avšak... každý týden dojíždí na zámek obchodník s látkami a dalšího dne odjíždí.“

„Pokud se schováme v jeho voze, nezbudou po nás stopy, ani nebudeme tak pomalí jako za chůze,“ domyslel si to Areon.

Kall přikývl. „Samozřejmě ještě musím nachystat jídlo i oblečení na cestu a taky posbírat své cenné věci, abychom je mohli použít místo měny...“ Povzdechl si. „Potom jen musíme doufat, že se co nejrychleji dostaneme za hranice Křišťálového království. Ale...“

Areon ho chytil za ruce. „Je to dobrý plán,“ ujistil ho slovy i důvěrným úsměvem.

I Kall se pousmál. Potom sklopil pohled. „Jsem ti opravdu vděčný za druhou šanci na život. Bez tebe... Odešel bych nešťastný.“

Areon zvedl ruku a lehce pzvedl Kallovu bradu. „Nemysli na to už. Stejně jsem to udělal jen ze sobeckosti.“

„Ze sobeckosti?“ Kall se při té myšlence zasmál a zavrtěl hlavou. „Je snad sobecké chtít obětovat svůj život za cizí?“

Areon se zamračil. „V téhle situaci ano. Protože v tu chvíli sis přál, abych tě vzal za ruku a ondesl do nebe. Ale já nemohl, nemohl jsem to udělat... protože už bych tě nikdy nespatřil.“

Kall chvíli mlčel. Věděl, že tehdy to bylo jinak. „Ale teď jsem za tvé rozhodnutí rád.“ Zvedl ruku a odhrnul zlaté kudrny z Areonovy tváře. „Teď můžeme žít spolu, zestárnout, a až nastane ten pravý čas, odejít do nebe společně.“

„A ty... ty chceš, abychom spolu zestárli? My dva?“

Kall zamyšleně ponořil prsty do Areonových vlasů a pak sklouzl rukou níže, přičemž mu přejel palcem po tváři. Zabloudil však až k jeho rtům, kterých se lehce dotkl.

Areon zvedl pohled a střetl se s Kallovýma očima. Ve svitu měsíce měly barvu temného moře, ale i přes to působily vesele.

„Chci,“ zašeptal Kall. „Dosud jsem si nedokázal představit, že bych jednou mohl zestárnout... ale s tebou ano.“