Nothing more, nothing less

Jen s tebou

Kall odložil knihu na stůl a vydal se ke své knihovně. Areon ho od okna tiše pozoroval, ale potom se vydal blíže.

„Myslel jsem si, že už se nevrátíš," řekl Kall, zatímco se natahoval pro knížku na vysoké polici. „Po tom, jak jsi rychle zmizel..." S knihou v rukách se na něj otočil. „Takže už jsi našel důvod k našemu setkání?"

Areon nejistě svraštil obočí. „Snažím se na něj přijít."

Kall se pousmál.

Areon už se nebránil a podlehl matoucímu pocitu. Mohl prince pozorovat a mohl poslouchat jeho hlas. Nic jiného si v tuhle chvíli ani nepřál.

„Našel jsem knihu o andělích."

„Napsanou člověkem?"

Kall se s knížkou posadil na postel a poplácal na místo vedle sebe. „Nemusíš tu stát."

Areon se nejistě vydal k velké posteli s bílým baldachýnem, který působil stejně lehce jako dlouhé záclony u okna. Složil křídla na zádech, aby se po pokoji mohl lépe pohybovat. Před postelí se však zastavil.

Kall nejistě odtáhl ruku. „Je to něco, co bych si neměl dovolit?" snažil se přijít na důvod Areonova zaváhání. „Jsem pro tebe jen smrtelník... možná bychom neměli být tak blízko sebe?" Ale chtěl to, věděl, že chtěl.

Areon zavrtěl hlavou a jeho zlaté vlnky se zatřpytily. „Není žádný zákon, co by mi zakazoval mluvit s člověkem, nebo u něj být blízko." Zato bylo zakázané cítit náklonnost, ale tyto zákony Areona doposud nikdy neovlivňovaly.

„Takže můžeš jít blíže?"

„A-ano, hádám," odpověděl nejistě. Opřel se rukou o postel a byl překvapený jemností saténového povlečení. Potom se posadil vedle Kalla, ale ne příliš blízko.

„A můžu se tě dotknout?"

Areon se na něj prudce podíval. „Dotknout? Ty bys chtěl? Vždyť neumíráš."

Kall se tiše zasmál, přičemž si zakryl ústa rukou. Lehce při tom přivřel oči a tmavé vlasy mu spadly do tváře. Areon rychle odvrátil pohled a narovnal svá záda, aby byla zpříma, tak jako obvykle, i když zrovna nestál.

„Zapomeň na to," řekl Kall a otevřel knihu. „Je napsaná poměrně nudně," podotkl, „ale nejvíce mě zaujaly ilustrace. Podívej se na všechny ty obrazy, jak si lidé anděly představují." Začal listovat a ukazoval stránky Areonovi.

„Nejsou až tak špatné."

Kall zavrtěl hlavou. „To ne, ale něco jim schází."

Areon se podíval na ilustrace blíže. V některých poznával podoby andělů, které potkával na svaté hoře Santis. Opravdu netušil, co by jim tak mohlo scházet.

„Vypadají příliš lidsky."

„Ale... máme vypadat trochu lidsky," namítl Areon. „Nejspíš proto, aby jsme duším, které odnášíme do nebe, připadali blízcí. Aby věděli, že v nás můžou vložit svou víru a nechat nás vést."

„Ale o tom nemluvím," pokračoval Kall. „Jste krásnější." Podíval se na Areona. „Ty jsi krásnější."

Areon opět ucítil něco, co by dokázal přirovnat jen k motýlkům v břiše. Sklopil hlavu, aby se vyhnul modrým očím prince. „Už jsem říkal, že má krása není k diskuzi."

„Tohle je pouze můj názor," usmál se Kall.

Areon si založil ruce. Při tom nespokojeně zatřepetal křídly a jedno trefilo Kalla do ramene. Areon rychle ucouvl a omluvně se na něj podíval. Kall na něj tiše zíral. Areon se bál, jestli mu něco neudělal, ale potom si všiml jiskřiček v jeho očích.

„Tvá křídla... jsou tak hebká," řekl s úžasem Kall. „Myslel jsem si, že se ani nemůžeme dotknout protože ty jsi... však víš... Dotýkáš se přece jen duší. Ale nejsi jako ony?"

Areon uvolněně svěsil křídla. „Myslím, že existuji někde na pomezí. Někde mezi světem a nebem. Jsme jen poslíčci, jen prostředek k doručování duší zemřelých na své místo."

„Podle mě jsi mnohem více, než pouhý prostředek."

Areon se na něj udiveně podíval. Mnohem více? Vždyť sám věděl, že je jen anděl smrti, nic víc, nic míň. Ale... možná chtěl být více než to. A možná mu to Kallova přítomnost dovolovala. Ale byla to nebezpečná myšlenka.

Areon se postavil a narovnal křídla. „Měl bych jít." Podíval se skrz okno na temně modrou oblohu, kterou už v téhle době pokrývaly třpytící se hvězdy.

Kall se taky postavil. „A přijdeš ještě? Uvidíme se opět někdy?"

Areon se vydal k otevřenému oknu, ale před ním se zastavil a pohlédl na prince. „Budu se s tebou scházet, dokud nenajdu důvod. Mám totiž důvod," to už však říkal spíš jen pro sebe. „Mám ho - někde v hloubi -, jen ho musím objevit."

„Budu na tebe čekat," řekl Kall s úsměvem.

Areon zaváhal. Potom se mu lehce zvedly koutky úst a i on s jemným úsměvem přikývl. A pak zmizel ve tmě noci.