Nothing more, nothing less

Přiznání, část 1

Areon za tmy letěl pryč od zámku. Nemohlo to pokračovat. Nemohl zajít dále, protože potom už by nebyl jen nečistý... byl by poskvrněný. A to navždy.

A co znamenala ta bolest v Kallově tváři? Snažil se ji zakrýt úsměvem, ale stejně křečovitě svíral ruku. Znamenalo to snad, že ho to trápilo více, než dával najevo?

Areona ovládl strach. Opět ho přepadly myšlenky na to, že se Kall stane jednou z duší, které Areon musí doprovodit k nebeské bráně a pak už je nikdy nespatří.

Ne, to se nesmí stát. Nestane se to, protože Areon... mohl by tomu vůbec nějak zabránit?

„Musím si vyzvednout další svitek,“ mumlal si pro sebe, aby zahnal nepříjemné myšlenky.

~~~

Kall se ocitl uprostřed dalšího šermířského zápasu. Soustředěně sledoval šavli svého mistra a prováděl kroky přesně a s lehkostí, i když občas trochu zaváhal.

Král seděl velmi blízko. Skrýval se pod střechou altánku na zahradě v nádvoří a Kall se svým mistrem bojovali na travnaté ploše jen kousek od něj.

Mistr Kalla nešetřil a dával jeden útok za druhým. Kall se však nejen bránil, ale i sám na mistra útočil. Potom se mu konečně podařilo vyhrát.

Král začal tleskat. S dalším plesknutím rukou se zvedl ze židle a vydal se po schůdcích ven z altánku a potom směrem k synovi. „Dobrá práce,“ řekl uznale, dokonce se pousmál. „Takhle to má vypadat! Měl bych ti také oznámit, že se zítra bude ve dvoře konat šermířský turnaj, na který přijede spousta známých šermířů a rytířů. A ty,“ pohlédl na syna, „ten turnaj vyhraješ.“

Kalla zalil nepříjemný pocit. Věděl, že se bude muset zúčastnit. Ale vyhrát? V to snad nedoufal ani jeho mistr. „Nevím, jestli to dokážu,“ řekl vyhýbavě.

Otec však zavrtěl hlavou. „Zbytečné pochybnosti, synu. Poslední dny jsem tě dobře sledoval a vím, co dokážeš. Vyhraješ ten turnaj a lidé si o tobě budou povídat široko daleko!“

Kalla se zmocňovala závrať. Věděl však, že teď byla ta nejméně vhodná doba. Pohlédl na mistra. „Nyní je čas na malou pauzu, správně?“

„Ano, jestli chcete.“

„Jen si potřebuji odskočit,“ řekl s omluvným úsměvem. Potom se přes trávu rozběhl k nejbližší budově, nevšímal si pohledů ostatních.

Vběhl dovnitř dveřmi po sloužící a sotva je za sebou zabouchl, zmocnila se ho bolestivá křeč. Kall škrábal prsty po své košili a zatínal zuby, svíjel se u dveří, o které se opíral, ale stejně postupně klesl na kolena a pak na zem. Už si myslel, že to nepřestane a opět omdlí. Pokusil se o nádech a bolest ho zastavila, ale získal tím alespoň trochu kyslíku.

Celou tvář měl spocenou a i po hrudi mu stékaly průsvitné krůpějky. Ve stříbrné váze s květinami, která stála poblíž, viděl svůj bledý obličej. Soustředil se na tu vázu a bolest konečně začala ustupovat. Kdyby však trvala o něco déle, nejspíš by ztratil vědomí.

Když si byl Kall jistý, že už to zvládne, postavil se a otřel si tvář rukávem. Potom se stejně vydal do budovy, aby že sebe u nejbližší kádě zbývající pot smyl a dal se do pořádku. I barva v obličeji se mu postupně vracela. „Nesmí to zjistit,“ mumlal si při tom pro sebe.

~~~

Dneska Kall nesplnil poslední část svého rozvrhu, a to byla večeře. Než by musel trávit další hodinu se svým otcem, vydal se rovnou na pláž pod zámkem, kde sledoval zapadající slunce. Sbíral malé kamínky, co občas našel v písku, a házel je do moře.

Přemýšlel, jestli přijde. Přemýšlel, proč včera odešel tak náhle. Možná byl Kall až moc zbrklý. Neuvážený. Možná nejistého anděla tlačil směrem, který pro něj nebyl komfortní.

V posledním paprsku zapadajícího slunce se zablyštilo zlatavé světlo. Kall vzhlédl k nebi a mlčky čekal, než k němu doletí postava chlapce. Nádherného chlapce.

Areon přistál v písku a zbytek vzdálenosti ke Kallovi došel kroky. Tvářil se provinile. „Omlouvám se za...“

„Neomlouvej se za včerejšek,“ skočil mu do řeči Kall. „Byl jsem na tebe moc... prudký. Neměl jsem tě zahnat do rohu. Neměl jsem se tě snažit vyprovokovat k tomu, aby jsi šel proti svým andělským zásadám.“

Areon se smutně pousmál. Tehdy byl asi jen zmatený. Neustále je zmatený. Ale pomalu si svou jistotu buduje. Natáhl ke Kallovi ruku a jemně ho chytil za tvář, tak jako včera, jen mu tentokrát lehce nadzvedl bradu. „Co kdybych ti řekl, že se mi to vlastně líbilo?“