Nothing more, nothing less

Srdcebol

Uprostřed nádvoří stál mladý šermíř, jeden z mistrových žáků, a naproti němu princ s ostrou korunou na hlavě. V ruce držel šavli a ve vzpřímeném postoji čekal na pokyn, zatímco si vítr pohrával s jeho tmavými vlasy.

Okolo stáli poddaní, kteří chtěli souboj sledovat. Poblíž ve stínu budovy seděl na pozlaceném křesle král. Dal rukou pokyn a princ se šermířem se dali do boje.

Kall opakoval, co měl dobře naučené. Každý krok, každý zásah učinil s jistotou, zatímco každý výkryt a uhnutí s rychlým instinktem. Šermíř, ačkoliv o pár let starší než princ, se mu jen sotva rovnal. Už to vypadalo, že Kall cvičný zápas vyhraje. Vtom mu vypadla šavle z ruky. Šermíř se zarazil a neučinil svůj útok, když princ klesl na kolena. V ruce svíral látku košile na své hrudi, ve tváři měl stále zaskočený a bolestivý výraz. Sám nechápal, odkud se bolest bere a proč nepřestává.

„Zastavte zápas!" vykřikl král, i když šermířova reakce byla rychlejší.

K princovi se rozběhli sloužící, kteří ho zahrnuli starostlivými otázkami o jeho zdravotním stavu. Kall však nedokázal odpovědět. Zhluboka se nadechoval, po čele mu stékaly krůpějky potu a zápasil s bolestí, jakou nikdy dříve necítil. Pomalu ustávala. Ale ten náhlý výboj, který ho tolik vyděsil, zapříčinil, že byl otřesený ještě dlouho poté.

~~~

Kall seděl na posteli ve své komnatě a zíral do prázdna, zatímco mu královský lékař zkoumal hrudník a zamyšleně se u toho mračil.

Do komnaty vešel král a zavřel za sebou dveře. Se založenýma rukama zůstal stát na půl cesty ke Kallovi. „Co se s princem stalo?" ptal se lékaře.

Šedovlasý muž odložil své nástroje a s povzdechem se postavil. „Bohužel, zatím mám pouze odhady, Vaše Výsosti."

Král se zamračil. „Byla to jen náhoda, nebo se to stane znova?"

„Ani to nedokážu určit," odpověděl nespokojeně lékař.

Král si naštvaně povzdechl a vydal se ke Kallovi. Z výšky na něj shlédl a se Kall se rychle vyhnul jeho pohledu. Král se tedy obrátil na lékaře. „Pokud se to bude opakovat, musíte ho vyléčit."

„Ale... zatím nevíme, co bychom vůbec léčili."

„To mě nezajímá. Vyléčíte prince Kallenika, ať to stojí cokoliv. Můj jediný syn nemůže v takovémto stavu vést národ."

Kall provinile sklopil hlavu.

Doktor vzal do rukou svůj kufřík a vydal se ke dveřím. „Udělám, co bude v mých silách, Vaše Výsosti. Ale pamatujte, že jsem lékař, ne čaroděj." Zavřel za sebou dveře.

Kall se postavil. „Omlouvám se, otče! Nechtěl jsem ti přidávat starosti."

Král se však otočil k oknu a odvrátil od něj pohled. „Potřebuješ přísnější rozvrh. Možná jsi jen příliš slabý a ten souboj tě přemohl. Přidám ti o dvě hodiny šermu týdně navíc. A přidělím ti nového učitele politiky, taky upozorním učitele vědy, aby ti nedával tolik prostoru k rozptylujícím myšlenkám. Pokud tvé tělo selhává, musíš posílit svou mysl. Tvé selhání není něco, co si tento národ může dovolit."

Kall tiše hleděl na silné ruce svého otce. Věděl, že sám byl spíš po matce. Nebyl příliš vysoký a svalovou hmotu nenabíral tak snadno. Měl raději knihy než zápasy a zajímal se spíš o biologii než politickou vědu. A to nebylo dost pro to, aby se jednou mohl stát králem. A teď ještě otce pohoršuje svým náhlým selháním. Cítil se jako zklamání. Vlastně jím byl.

Když král odešel, Kall si oblékl košili a vydal se splnit zbytek svého rozvrhu. Snažil se soustředit na všechny vyučované předměty a vydával ze sebe co nejvíc i v tréninku. Když konečně nastal večer a splnil si i svou povinnost společné večeře v jídelním sále, dotáhl se do své komnaty, kde unaveně padl do postele.

„To už jdeš spát?" zeptal se známý hlas.

Kall se otočil. Do těla se mu vrátila energie, když spatřil svého anděla.