Nothing more, nothing less

Lhář

Kall stál u otevřeného okna a sledoval krajinu zahalenou do temna noci. Nikde ani stopa po zlatovlasém anděli.

Věděl, že už je moc pozdě. Brzy začne nový den. V této době Areon obvykle odlétal, takže nebyla šance, že se ještě ukáže.

„Možná měl dneska moc práce," přemýšlel Kall nahlas, ale tiše. Myslel si, že den volna mu zpraví náladu. Ale sotva nastal večer, pochopil, že to jediné, na co se doopravdy těší, je jen Areonův příchod.

Kall natáhl ruku před sebe do prázdna, které za oknem následovalo. Kdyby jen... kdyby z toho okna vypadl, dostal by se do nebe. Tak by snad Areona potkal...

Rychle ruku stáhl. „Na co to myslíš?" nadával sám sobě za hloupé myšlenky a otočil se k oknu zády. Sjel k zemi po zádech opřených o zeď a skrčil se do klubíčka. „Vždyť to nic není, vrátí se jindy," utěšoval sám sebe. V srdci však měl prázdno. Sevřel v dlani saténovou noční košili. Ta bolest, i když vzdálená, byla opět tady.

Ale on ji přetrpí a zítra bude před otcem silný, sliboval sám sobě.

~~~

Den začal podle rozvrhu. Kall na sebe oblékl čisté oblečení dříve, než do pokoje stihly vejít služebné. Když mu donesly snídani, jedna z nich mu stejně aspoň upravila límec.

„Taky byste si měl učesat vlasy, princi," připomínala druhá.

Kall nechtěl, radši by si je jen prohrábl a nechal jako divoké hnízdo, ale služka mu je musela učesat tak, až netrčel jediný vlásek.

V tichosti snědl snídani, potom vzal do rukou knihy a vydal se do učebny. Šel chodbou s narovnanymi zády a zdviženou hlavou.

„Dobré ráno, princi," poklonila se mu služebná, která zrovna leštidla okno.

„Dobré ráno," odpověděl zdvořile a pokračoval dále, tak jako vždycky.

Když dorazil do učebny, posadil se ke stolu a otevřel učebnici dříve, než stihl přijít jeho učitel. Příliš dlouho však čekat nemusel, protože učitel vždycky chodil na čas.

„Jak se dnes cítíte, princi?" zeptal se muž s úhledně zastřiženými vousy.

Kall se pousmál. „Výborně, včerejšek mi opravdu prospěl."

Učitel přikývl. „Tím pádem můžeme pokračovat, kde jsme skončili. Ah, vy už jste si otevřel učebnici... v tom případě můžeme rovnou začít."

~~~

Slunce bylo vysoko na nebi a Kallovi do oběda zbývala poslední hodina. Tentokrát měl s mistrem šermu trénovat pouze svou fyzičku. Kall teprve vcházel na nádvoří, ale už se rozhlížel kolem a hledal pohledem otce. Věděl, že tady bude, aby se ujistil, že jeho syn po včerejším volnu opravdu nabral energii a bude mít lepší výkon. Samozřejmě.

Mistr došel na nádvoří a zastavil se u prince. „Jste připravený?"

Kall přikývl.

Mistr chvíli váhal, ale potom k němu přistoupil blíže a tišším tónem dodal: „Král stojí na balkoně od tanečního sálu. Pokud byste se necítil dobře, řekněte mi, prosím, včas."

Kall opět přikývl. Vlastní pýcha mu říkala, že ho mistr jen podceňuje, ale hluboko uvnitř dobře věděl, že ho chce jen ochránit a pomoct mu. Byla to trochu úleva vědět, že je tu pro něj aspoň někdo.

Mistr odstoupil bokem. „Tak tedy začneme."

První se jen protahovali. Potom nastal čas na dlouhý běh přes nádvoří, kolem celého hradního pozemku a zpátky. Kall věděl, že budou po cestě místa, na která je z hradu špatný výhled. Pouze tam si mohl dovolit zvolnit tempo.

Vyběhli vpřed. Kall pravidelně dýchal a držel se po boku svého mistra. Někteří poddaní se na ně otáčeli, když probíhali dvorem. Další jim zamávali. Kall s mistrem proběhli vysokou bránou a pokračovali kolem sadů.

Kall ucítil svou obvyklou bolest. Přiložil ruku na srdce, ale nezpomaloval. Zatím to tak hrozné nebylo a mistr byl o několik kroků před ním, takže si toho nevšiml.

Běželi kolem soukromého pole a Kall věděl, že tady by na něj otec mohl vidět. Proto dohnal mistra a běžel vedle něj. Když však zaběhli do dlouhé dubové aleje, Kall se rychle chytil za košili a zastavil se, aby se mohl zhluboka nadechnout.

„Princi..." mistr se ihned otočil a vydal se za ním.

„Ne." Kall k němu natáhl druhou ruku s narovnanou dlaní, aby se nepřibližoval. „Zvládnu to. Jen... jen mi dejte chvíli." A skutečně, chvíle klidu pomohla. Potom se rozběhli dále a Kall už si věřil, že i zbytek dne dokáže zvládnout bez větších zádrhelů. Stačí jen pokračovat v téhle hře lží... a všechno bude v pořádku.

~~~

Za okny už se stmívalo. Kall dojedl poslední sousta večeře a uklonil se, když odstoupil od stolu ve velkém sále. Chystal se k odchodu.

„Kalleniku," zazněl od druhé stany stolu hluboký hlas krále.

Kall se zastavil a otočil se na něj. „Co si přejete, otče?"

Král se postavil a vydal se k synovi. „Pouze jsem ti chtěl sdělit, že si cením tvé snahy." Položil mu těžkou ruku na rameno. „Den volna ti opravdu prospěl. Do budoucna od tebe čekám to nejlepší, synu," usmál se, ale byl to vážný úsměv.

Kall přikývl. „Nezklamu vás, otče."

Král přikývl a odtáhl ruku. Vydal se za svým a stejně tak Kall vyrazil ke dveřím ze sálu, jen na druhou stranu než jeho otec. Když byl konečně na chodbě, rozběhl se pryč. Zrak před očima se mu začal mlžit a po tvářích mu stékaly slzy, ale Kall běžel dále, ačkoliv ho plíce pálily a nohy bolely únavou.

Vyběhl ven z brány. Seběhl z hlavní cesty a utíkal na pláž až k modrému moři, které po západu slunce skoro zčernalo.

Kall se zastavil na písku a zhluboka se nadechoval. Zvedl ruku a dlouhým rukávem utíral slzy, ale tím je nedokázal zastavit.

„Prosím, vrať se za mnou, Areone," říkal do prázdna. Jen tiché moře poslouchalo. Potom však zahlédl slabý paprsek stříbrného světla. Myslel si, že jen rozmazaně vidí paprsek měsíce, ale potom zahlédl i křídla, siluetu chlapce a jeho zlaté vlasy i nádhernou tvář, kterou moc dobře znal. Areon se snášel k zemi s nataženými pažemi.

Kall se rozběhl vpřed. Klopýtal o písek a sám natahoval vpřed ruce, i když věděl, že všechny slzy ještě nedokázal setřít.

Padl mu do náruče. Areon chytil prince těsně před tím, než by vběhl do vody, a Kall ho objal tak pevně, až Areon překvapením skoro zkameněl. Potom však zvedl ruku a pohladil ho po rozcuchaných vlasech. „Jsem tady, můj princi.“