Nebojím se tě, Huggy Wuggy [Poppy Playtime FF]

Kapitola dvacátá osmá

Opravdu tam byla svázaná Poppy. Přišla jsem k ní. ,,Poppy, díky bohu, ty žiješ." Řekla jsem jí. ,,Myslela jsem si, že tě Mommy long legs už stihla zabít. Ihned tě vysvobodím, tak počkej." Řekla jsem jí. Když už jsem se jí chytala vysvobodit, přišla za náma Anett. ,,Co tady děláte? Jste obědvě v pořádku?" Zeptala se nás. ,,Ano, ale Poppy nemůže jaksi úplně mluvit." Odpověděla jsem jí. Anett mi vzala grabpack a Poppy vysvobodila. Poppy se netvářila úplně nadšeně, spíše vážně. ,,Zabili jste jí?.. Skvěle, musíme se odsud dostat..." Řekla Poppy vážně a neustále se na nás divně dívala.

,,Co to mělo být?" Zeptala jsem se Anett. ,,Nevím.. nepochopila jsem jí.." Odpověděla taktéž divně. Nic jsem si z toho nedělala, vzala jsem kód od vlaku a sešly jsme dolů. Došly jsme k vlaku, otevřely ho a naklikaly kód. Poté se vlak rozjel. ,,Hurá, jedeme pro ostatní." Řekla jsem radostně. Nevím, co se Anett honili hlavou, ale nevypadala moc dobře. ,,Jsi v pohodě?" Zeptala jsem se jí. ,,Jo, jistě, jsem.." Řekla zahleděná hlavou dolů do země. ,,Jen.. Doufám, že Poppy nasedla, nic víc." Dodala. Podle všeho si myslím, že Poppy je někde vzadu, přeci by nás tu nenechala. Ujeli jsme pár kilometrů a před sebou jsme viděly zelenou šipku. Tam někde vede cesta. Poté se nám rozeznělo hlášení. Mluvila to Poppy. Ale jak může mluvit, když šla s náma? ,,Tak jsem se bála, že mě zavře zpátky do té skříně. Ale ty jsi mě zachránila. Jsi perfektní.. Příliš perfektní na to, abych tě ztratila.." Řekla Poppy. Na jednu stranu to znělo divně, ale zase na tu druhou mě to potěšilo. ,,Je mi líto." Dodala a před námi se změnil směr. ,,Nemůžu vás nechat odejít.. Nikdy jsem nepotkala někoho jako jsi ty. Víš jak dlouho jsem byla zavřená v té skříni? No.. dost dlouho. Měla jsem hodně času přemýšlet a uvažovat. Čas přijít na to, co přesně bych udělala volná, jak uvést věci na pravou míru. Staly se hrozné věci, ale vím, že když cokoliv budu od tebe potřebovat, jsi schopna to udělat. Budeme..." A hned se to přerušilo. ,,Co budeme?! Děláš si prdel mě takto zradit?!"  Zařvala jsem. ,,Pitomá panenka!" Zařvala jsem znova. Vlak se rozjel strašnou rychlostí. Snažila jsem se, ale nešlo to.

,,Pomož mi!" Zařvala jsem na Anett. Páka se nám zasekla. ,,My tu umřem!" Zakřičela jsem. Nedalo se nic dělat. Pouze čekat na naší smrt. Slíbila jsem, že všechny zachráním, ale bohužel jsem to nedokázala. Vlak po pár minutách doopravdy narazil a my jsme málem umřely. Padla jsem do menšího bezvědomí. ,,Vee? Vee? Slyšíš mě?" Mávala mi před obličejem Anett. ,,Co se stalo?" Zeptala jsem se jí a už se chystala zvednout. ,,Ne.. v klidu lež." Řekla mi, pohladila mě po čele a ještě se k tomu usmívala. Anett se chystala k odchodu. ,,Kam jdeš?" Zeptala jsem se jí těžkým hlasem. ,,Hledat ostatní a dostat nás odsud." Řekla. ,,Beze mě?" Zeptala jsem se jí. ,,Ano." Odpověděla mi. ,,Nemůžeš mě tady nechat.." Řekla jsem jí smutně. ,,Musím." Řekla vážným tónem. Poté se na mě otočila a usmála se. ,,Jsi raněná." Řekla. A poté odešla. ,,Anett... Počkej.." Řekla jsem jí neschopným hlasem a natáhla ruku po zemi. Stále jsem viděla rozmazaně. ,,Prosím.. počkej... Playcare? Aidene?" Už jsem nemohla nic říct, protože jsem zase upadala do menšího spánku....