Parchantka Alžběta

46. Vyrazíme hned

,,Myslím že bude nejlepší když vyrazíme hned," dodal ještě lord Maroš když se otočil zase opět na Jindřicha a ten jenom souhlasně přikývl.

,,Napsal jsem ještě i pár svým přátelům aby Alžbětu podpořily," řekl po chvíli Jindřich a lord Maroš se na něj jen usmál.

,,Výborně tak to nás bude víc než dost," odpověděl a poplácal Jindřicha opět po rameni.

,,Michale!," zavolal Jindřich a v tu ránu k němu přiběhl jeden ze sluhu.

,,Dej to prosím mému poslovy ať to doručí ještě dnes do večera," řekl Jindřich a pak vzal napsané listy s jeho pečetí které měl už připravené na stole a podal je sluhovy který si je od něj převzal a na důkaz toho že mu rozumí přikývl.

,,Tak a teď můžeme vyrazit," dodal Jindřich když sluha i se zprávami odešel a obratli se po chvíli opět k Alžbětě která tam mezi nimi stala.

,,Brzy se vrátím má lásko," řekl Jindřich tiše a jeho prsty něžně pohladily její tvář.

,,Já vím a přeji si aby to bylo opravdu brzy," odpověděla Alžběta na jeho slova šeptem a přitom se mu dlouze podívala do oči.

,,Pokud vše půjde podle plánu tak ano a neboj se Bess tady jsi v bezpečí a má matka se o tebe postará," řekl Jindřich slabým hlasem a přinutil se trochu k úsměvu.

,,Buďte opatrní," šeptla a z očí jí ukanula slza.

,,Neboj se budeme," odpověděl Jindřich a naposledy na ní spočinul svým pohledem. Potom už se vydaly spolu s lordem Marošem k odchodu a na nádvoří nasedly oba rychle na koně.

Alžběta šla ještě za nimi a na nádvoří kde jí Jindřich než nasedl na koně vzal naposledy za ruku pak s úsměvem sledovala jejich cestu a prosila v tu chvíli boha aby se co nejdřív vrátily s dobrou zprávou.

Protože to bylo jediné co teď chtěla, aby byli co nejdříve a v pořádku zpátky.