Parchantka Alžběta

37. Už jsem řekl že vám jí nevydám

,,Tak co vydáte nám tu dívku jak dlouho tu máme čekat!," křikl jeden muž a podíval se přitom na své dva druhy.

,,Už jsem vám řekl že vám princeznu Alžbětu nevydám pánové a že se na hrad vrátí až jí její strýc král Artur uzná pravoplatnou královnou," odpověděl Jindřich a vrhl na všechny tři muže naštvaný pohled.

,,To vyřiďte svému králi, protože odsud se vrátíte s nepořízenou," dodal ještě a jeho hlas zněl ještě hrozivěji.

,,Jak myslíte, ale pokud se králi vaše odpověď nebude líbit tak se ještě vrátíme a tentokrát nás i možná bude víc. A klidně zboříme i ten váš hrad se zemi, nebo použijeme i skutečné násilí abychom dosáhli svého," řekl na to jeden z těch tří mužu a pak se všichni tři vydaly zase zpátky směrem do královského hradu.

,,Jindřichu to nemůžeš co když skutečně přijedou zpátky s celou armádou. Nemáš tak riskovat kvůli mě," odsekla Alžběta naštvaným hlasem když oni muži zmizely a když se s Jindřichem ocitly na hradbách sami.

,,Ale Bess copak jsi zapomněla nedělám to všechno jen kvůli tobě, ale taky i kvůli sobě má královno," odpověděl Jindřich a něžně jí přitom pohladil po vlasech.

,,Ale co když se skutečně vrátí Jindřichu co pak. Bojím se a mám strach a to nejen o tebe ale i o všechny tvé lidi tady," řekla na to Alžběta a rozpačitě přitom sklopila oči k zemi.

,,No tak Bess neboj se jsi tu se mnou a určitě se už nevrátí. A i kdyby tak já tě ochráním to ti slibuji, stejně tak jako jsem tě chránil vždy má růže," dodal Jindřich šeptem a pak se k ní sklonil a poslední slova jí zašeptal do úst která se ocitla v jeho polibku.

,,Ach Jindřichu kdybys měl pravdu," vzdychla Alžběta když se od něj odtáhla a její tvář vypadala poněkud smutně.

,,Ale já mám vždycky pravdu, nebo už jsi snad na to zapomněla," odpověděl a pak se jejich rty ocitly opět v polibku.

,,Ne na to se nezapomíná," zašeptala Alžběta a pak se k němu znovu přitiskla.

,,Tak vidíš a semnou ti přeci žádné nebezpečí nehrozí," dodal Jindřich když se k němu opět přivinula a pohladil jí přitom po vlasech.

,,Jen abys toho nelitoval," řekla Alžběta šeptem a přitom ho políbila na tvář.

,,Já nikdy toho se neboj," odpověděl vážným hlasem a pak si jí k sobě ještě víc přitáhl do něžného polibku.