Superheroes never die | 2. díl The Dixon brothers

18. kapitola: Rodinná neděle

To vy jste zabil našeho velitele dělostřelectva?

Ano.

Chcete, abychom vám zavázali oči?

Ne.

Když jsem začala plakat, Carl Grimes přestal číst. Za ty dva měsíce jsme přečetli hodně knih. Začali jsme pohádkami, co jsme měli dočtené za pár hodin, a dostali se až k románům, jak mi slíbil. Zavřel Bídníky od Victora Huga a hladově se zakousl do obloženého chleba, co nám na dnešní rodinnou neděli připravila Carol. Ohlédla jsem se po ní. Seděla na druhé dece kousek od nás, jedla bábovku a zatímco jí na klíně poskakovala Judith, Daryl jí masíroval záda. Jako to dělal vždycky, když poznal, že je toho na ni příliš a je vyčerpaná. Rick byl na lovu zásob pro Alexandrii, s ním i zbytek naší skupiny, ale my si vystačili i bez nich. Musela jsem se usmát a nakonec jsem se přivinula ke Carlovi, který mě políbil do vlasů.

„Je skvělé v téhle době něco cítit," zašeptal a já poznala, že také brečí.

Miluji rodinné neděle.

Judith si všimla, jak se na ni usmívám. Slezla z Carolininého klína rozběhla se k nám. Jak bylo jejím zvykem, jen se na mě rozpustile zašklebila a chtěla mě přelézt, aby se dostala k bratrovi, ale já ji chytla a začala nelítostně šimrat. Smála se zvonivým smíchem, na oko se bránila a Carl se ji také jen na oko snažil přede mnou ochránit. Nakonec jsme se všichni tři solidně vyváleli v trávě, smáli se a pak se honili po alexandrijské piknikové louce a učili Judith, jak se hraje na babu.

„Máš!" rozesmála se Jude a lehounce se dotkla mé ruky. Kdyby mi to neřekla, asi bych si ani nevšimla. Po tom slově se s hlasitým smíchem rozběhla pryč, ale to bylo zbytečné. Zatím nepochopila, že nemůžeme dát babu někomu, kdo nám ji zrovna dal.

„Tak takhle hezkou babu jsem ještě neviděl!" zazubil se Carl a když jsem se na něj podívala, viděla jsem, jak péruje v kolenou, připravený nasadit plné obrátky, až za ním vyrazím.

„To má po mně," ozval se za mnou hlas, ve kterém zněl úsměv a já se za ním ohlédla, abych se podívala do šedomodrých očí, co zbožňuju nejvíc na světě. Jejich majitel je a vždycky bude ten nejdůležitější člověk v mém životě.

Dlouze jsem Daryla objala. Vdechovala jsem vůni kůže z jeho vesty, co už rozhodně měla svá nejlepší léta za sebou, ale já si ho nedokázala představit bez ní. Hladil mě po zádech a já věděla, že je tu šťastný. Bál se, že si tu nezvykne, a nikdy by to nepřiznal, ale pomohla jsem mu, aby se někde zase cítil doma.

Doma je tam, kde máš srdce. A srdce dáváš těm, které miluješ. Je jedno jakým způsobem. Já dala své srdce na několik míst, kterýma jsem ve svém životě prošla. Část zůstala v tom lese někde před Atlantou, kde zemřeli mé rodiče. Dokonce i v Atlantě samotné, protože tam jsem naposledy viděla Amy, Andreu a dokonce i Merlea. Další kousek jsem vložila do rtů Violet, a tak bude navždy u ní a Chloe, ať už Vi došla kamkoliv. Část mého srdce patří i Útočišti, hřeje Dwighta a Sherry. Ale největší část, ten zbytek mého srdce, patří sem. Alexandrii. Protože ať už je to se mnou jakkoliv, ať už umírám nebo budu žít, tohle je místo, kam by se každý chtěl podívat. Ať už za života, nebo po něm.

Ten nádherný slunečný den jsme prožili všichni společně a s úsměvem na tváři. A když jsme večer s Carlem ulehli do postele vedle sebe, připadala jsem si nejšťastnější na světě.