Superheroes never die | 2. díl The Dixon brothers

3. kapitola: Co znamená žít?

Jsem naživu?

Nedívala jsem se ke dveřím. Stále mi nedocházelo, že je tady.

Dýchám?

Díval se na mne, mlčel. Vešel do pokoje. Pořád jsem si to neuvědomovala.

Jsem mrtvá? Kolik lidí jsem zabila?

Přišel až ke mně. Položil mi ruku na rameno. Vzhlédla jsem a usmála se na něj. Přes jeho dotyk jako bych cítila jeho tlukot srdce. A díky němu jsem si uvědomila ten svůj.

Nejsem mrtvá. Dýchám, minimálně dokud tu stojíš.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou.

„Nejsem si jistá.“

Sedl si vedle mne a lehce mi stiskl rameno. Zavřela jsem oči a užívala si teplo, které se mi s tím stiskem rozlilo tělem. Nic pro mě neznamenalo víc, než to, že je zpátky.

„Jsem naživu?“ zeptala jsem se nahlas.

„Myslíš, že nejsi?“ odpověděl mi otázkou a překvapeně povytáhl obočí.

„Jak to poznám?“

„Že žiješ?“

„Jo.“

Objal mě.

„Že hřeješ. Mrtví jsou studení,“ zašeptal. Neodpovídala jsem. „A taky mluvíš. To oni neumí. Většinou slyším jen chrrchgr.“

Ten zvuk se mu tak podařil, že se div nerozchrčel doopravdy. Nakonec se jen rozkašlal, protože mu zaskočila slina. Neubránila jsem se smíchu.

„Vážně? To budou ty zkušenosti. Já na chodce s kašlem ještě nenarazila.“

„Divila by ses, kolik jsi toho neviděla,“ ušklíbl se, když se přestal dusit. „Třeba takovej mrtvák s malrborkou v hubě.“

„Já viděla jednoho na dětském odrážedle. To za to stálo,“ přisadila jsem si pobaveně.

„Vsadím se, žes mu ho záviděla. Je to hračka přesně pro tvou věkovou kategorii.“ Rozesmála jsem se.

„Blbečku.“ Zazubil se na mne.

„Už máš lepší náladu?“ Sklopila jsem pohled.

„Nejsem si jistá. Není to snadný, když umřeš, pak zjistíš, žes neumřel, ale zato až na jednoho... Zemřeli všichni, koho jsi znal.“ Pokýval hlavou.

„Co ti nejvíc chybí? Na životě předtím?“

„Já nevím,“ řekla jsem zamyšleně. „Asi rodina. Znáš to? Takový ty rodinný neděle? Pikniky, filmový večer...“

„Ne,“ přiznal. „Má rodina... Nebyla zrovna moc rodinnej typ.“

Zastyděla jsem se. Proč mi to nedošlo? Několikrát mluvil o tom, že to neměl doma úplně růžové. Mohla jsem na to jen tak zapomenout? Cítila jsem se hrozně. On mi ale podal ruku.

„Pojď se mnou,“ řekl.

„Kam?“ Nikam se mi nechtělo. Byla jsem smutná a unavená.

„Budeš nadšená. Slibuju.“

Vzal mě ven před dům. Nechal mě tam stát samotnou s tím, že se za chvíli vrátí. Do pár minut jsem začínala být nervózní. Pak se vrátil s batohem přes jedno rameno a s kytarou přes druhé. Překvapeně jsem povytáhla obočí.

„Jdeme se smetím?“ zeptala jsem se.

Zklamaně se na mě podíval.

„Ty nemáš ráda hudbu?“

„Miluju hudbu. Jen si tě neumím představit, jak hraješ na kytaru.“

Usmál se, ale nic na to neřekl. Namísto toho mě vzal za ruku a vedl mě ulicemi. Pak se zastavil, asi o dva bloky dál.

„Zavři oči. Nekoukej a pojď se mnou.“

„Daryle, já jsem po vážném úrazu.“

„Nepustím tě. Věř mi.“

Zavřela jsem oči. Jestli někomu věřím, je to on. Vedl mě a já mu věřila na tolik, že jsem opravdu vůbec nekoukala. Dělala jsem mravenčí krůčky, ale on se nesmál. Vždycky se mnou měl spoustu trpělivosti. Pak mě pustil. Stáli jsme.

„Daryle!“ vyjekla jsem, i když jsem byla na pevné zemi.

„Klídek.“

Slyšela jsem, jak rozepíná batoh a něco z něj vytahuje. Pak spoustu tupého rámusu. A pak mě otcovsky políbil na čelo.

„Otevři oči.“

Otevřela jsem je a zůstala zírat. Stali jsme v nádherném parku, kolem nás bylo spoustu rodin a přímo u nás byla nachystaná pikniková deka, krabička s bábovkou, termoska s čajem a kytara.

„Tys mě vzal zpátky v čase. Tohle dneska prostě neexistuje.“

„Je libo rodinná neděle?“ usmál se.

Do očí se mi vehnaly slzy. Objal mě, posadil a nabídl mi bábovku a čaj. Usmála jsem se na něj.

„Děkuju.“

Za chvíli už jsme seděli na dece, cpali se bábovkou a on mi vyprávěl všechno, co se stalo, zatímco jsem tu nebyla. Vyprávěl mi o farmě, o Sophii, o věznici, o Woodbury. O Merleovi. Tehdy jsem sklopila pohled.

„Mrzí mě to. Není to tak, že bych ho nesnášela.“

„Měla bys na to právo. Zachoval se k tobě tak sprostě, jako nikdy k nikomu. Myslel jsem, že ho zabiju.“

„On ti to řekl?“ zeptala jsem se trochu překvapeně. Nečekala jsem, že by mu Merle řekl, proč mě tam nechal. Zavrtěl hlavou.

„Řekl, že tě tam nechal, protože jsi byla pokousaná. Byl jsem takový blázen, že jsem mu věřil. Jenže mu nevěřila Amy.“

„Amy?“ vydechla jsem starostlivě.

„Jo, neobešlo se to bez hodně hnusnýho jednání. Málem ji uškrtil.“

„Ach jo, Amy.“ Sklopila jsem pohled.

„Nezabil ji on,“ ujistil mě s pousmáním. „Byli to mrtví.“

Přikývla jsem. Nechtěla jsem to říkat nahlas, ale spadl mi kámen ze srdce, když mě o tom ujistil.

Dopověděl mi celý příběh a pak, aby mě rozveselil, začal hrát na kytaru. Prý ho to naučil Glenn. Usmívala jsem se, přivírala oči a poslouchala, ačkoliv hrál příšerně. Pak kytaru odložil a já ho objala. Políbila jsem ho na tvář.

„Strašně jsi mi chyběl,“ zašeptala jsem a pak se svými pootevřenými rty lehce otřela o jeho. Něžně mě odstrčil.

„Steph,“ vydechl odmítavě.

„Proč ne?“ špitla jsem a podívala se na něj. „Já to všechno umím. Už nejsem dítě.“

„Jenže bys měla být.“ Znechuceně se odvrátil. Pak jsem si uvědomila, že to nebyl znechucený výraz, ale zoufalý. Když se na mě po chvíli zase podíval, brečel.

„Jak ses k němu vůbec dostala? Co se stalo?“