Superheroes never die | 2. díl The Dixon brothers

5. kapitola: Společnost

Noc jsem přežila ve zdraví a relativním klidu. Občas jsem se sice budila, když jsem chodce slyšela procházet kolem, ale ani jednou se nezačali dobývat dovnitř. Vstala jsem tedy do krásného slunečného dne, ze kterého bych se, nebýt situace, i upřímně radovala.

V první chvíli jsem měla tendenci tě zavolat, nechat se obejmout. Pak jsem si vzpomněla, že jsi pryč. Nedívej se na mě tak. Už jsem ti říkala, že ti to nevyčítám. Po tom uvědomění přišlo na řadu trochu se omýt (zas na to padlo pár kapek drahocenné vody, ale co jsem mohla dělat), napít a najíst. Mimochodem, netušil bys, jak je v době bez energií těžké najít bezpečné místo na záchod.

Mám pocit, že bez těch nechutných podrobností se obejdu. Já ti taky neříkám, kdy a jak jsem byl naposled...

Jasně. Promiň.

Po jídle jsem se, ozbrojena svým nožem, vydala ven. Chtěla jsem tě najít. Nevěděla jsem, že se vůbec neblížím k vašemu táboru. Naopak. Šla jsem dál od něj, úplně na opačnou stranu. Chodila jsem směrem na město, ne do hor. Na noc jsem se vždy vracela zpátky na benzínku. Bylo to zdlouhavé a zdržovalo mě to, ale bylo to mé místo, kterého jsem se nechtěla snadno vzdát.

Strávila jsem takhle spoustu dní. Měsíc? Dva? Nepočítala jsem dny ani týdny. Vím jen to, že jsem pak začala shánět teplejší oblečení, zatímco na začátku mi bylo sakra vedro. Takže jo, spíš dva.

Jednou v noci mě vyrušili. Ne chodci. Lidé. Čtyřčlenná skupina, podle hlasů. Rozbili mi dveře, protože se jim samozřejmě nepodařilo je otevřít, když jsem se zamykala. Spala jsem za pultem, takže když vešli, neviděli mě.

„Musíme to nějak zavřít!“ zavelel muž.

Ostatní začali pobíhat kolem - pořád si mě nevšimli, v tu chvíli už jsem byla na nohou a trochu se schovávala.

„Jenže tady není nic, čím to zajistit! S těma regálama nejde pohnout!" odpověděla žena.

„Zase už jsi absolutně neschopná?! Prosimtě, hlídej aspoň ty dveře, já tam jdu...“

Ten muž ji očividně neměl dvakrát v lásce a ona jej taky ne. Já věděla, že s těmi regály nikdo nehne - byly přišroubované k podlaze, já už se dívala. Ale samozřejmě jsem mlčela, abych se neprozradila, navíc mě docela bavilo sledovat toho cápka, jak s tím marně lomcuje a nadává jak starej čert.

Jsi docela zlomyslná. Už ti to někdo řek'?

Jo, párkrát jsem to už slyšela.

Jen párkrát?

Daryle, nebuď na mě zlý. Děkuju.

No, když si uvědomili, že uvnitř fakt nic užitečného nenajdou, nechali vevnitř své dvě holky a odešli, že prej něco najdou venku a pak se vrátí.

Chvilku ty dvě seděly jako pecky. Měla jsem čas si ke prohlédnout. Jedna blonďatá, s vlasy střiženými dost na krátko, ale ne tak, jak je měla ta druhá. Ta měla hnědé vlasy na delšího ježka, blondýnka tak pod uši.

„Už je to dlouho,“ řekla ta tmavovlasá. Vypadala mimochodem, že ze dvou dívek je ona ta starší.

„Jo. Unavuje mě to. Myslíš... Chloe, myslíš, že to někdy skončí?“ Její sestra, možná kamarádka, pokrčila rameny.

„Nevím. Doufám, že jo.“

Blonďatá se zvedla a sedla si na zem vedle ní. Položila jí hlavu na rameno. Brečela. Chloe ji vzala za ruku.

„Vi? Víš, že tu jsem.“

„Kdyby ne, zbláznila bych se."

Nebyly sestry. Možná to nebyly ani kamarádky. Co jsem na ně tak koukala, došlo mi, že jsou něco víc. A rychle jsem si poskládala obrázek. Otec jedné z nich, matka druhé. Nejspíš se od začátku drželi u sebe, aby byly holky spolu, ale ti dva jsou osobnosti, které spolu prostě nejsou schopny vyjít. Je ale skvělý, že se takhle obětují pro štěstí svých dětí.

Pro mě se nikdy nikdo neobětoval. Nechci říct, že bych to bral. Nepotřebuju to. Ale asi to je fajn.

Nejspíš jo.

Po chvíli jsem to nevydržela. Stejně by na mě dřív nebo později přišli, a bude lepší, když se ukážu ve chvíli, kdy jsou tu jen dvě mladý holky, z nichž jedna na pokraji zhroucení, než kdyby na mě přišel třeba ten kušnící chlap.

„Víte o tom, že třeba stačilo zaklepat?" navrhla jsem zpoza pultu jako mimochodem. Obě holky se prudce zvedly na nohy.

„Kde jsi?!" vyjekla Vi.

„Ukaž se nám!" prskla Chloe, teď už s pistolí v ruce mávala kolem sebe.

„Pozor, ať si tímhle stylem jednou neodstřelíš přítelkyni. Učil tě s tím vůbec někdo zacházet?" Zvedla jsem se a obě se na mne okamžitě otočily jako na povel. „Jen jsem řekla, že kdybyste zaklepali, prostě bych vám přišla otevřít.“

„Chloe, přestaň," sykla Vi a pohladila dívku se zbraní po rameni. „Vždyť je ještě mladší než my.“

Dobrý postřeh. Vypadala tak na patnáct, Chloe možná na osmnáct. Ta chvíli váhala, ale pak zbraň sklonila.

„Kolik vás tu je?“ zeptala se už trochu mírněji.

„Jsem tu sama.“ Holky se na sebe podívaly. Nevím, jestli mi nevěřily, nebo mě litovaly.

„Já jsem Chloe," řekla po chvilce, takže spíš litovaly. „A tohle je Violet.“

„Stephany," představila jsem se jim.

Ruku jsme si nepodaly.

Jasně. Doba je hodně zlá. K tomu všemu ještě chytit nějakou bakterii...

Prostě se to nehodilo.

Víš, že si dělám srandu.

Já vím.

Nabídla jsem těm dvěma aspoň čokoládovou tyčinku. Seděly jsme pak každá na jednom balíku vod, jedly čokoládu a povídaly si o světě venku i o světě předtím, dokud nezačalo svítat.

Pomalu nám došlo, že jsme zůstaly samy. Ti dva už se nevrátí.