Superheroes never die | 2. díl The Dixon brothers

15. kapitola: Vzpomínky

Daryl se ke mně rozběhl. I přes ulici jsem viděla, že má v očích slzy. Carl měl pravdu - vypadal, že byl k smrti vyděšený. Vrhla jsem se mu do náruče a on mě pevně objal. Tiskl mě k sobě tak pevně, až to trochu bolelo.

„Mrzí mě to," vzlykal a líbal mě do vlasů. „Nikdy jsem nechtěl... Odpusť mi... Odpusť..."

Lehce jsem se odtáhla - jen tak, abych se na něj mohla podívat - a přiložila mu ukazováček na suché rty. Kdy naposledy pil nebo jedl?!

„Pšt," zašeptala jsem a natáhla se k němu. „Chyběl jsi mi."

Potom jsem ho políbila. Bylo mi jedno, jestli mě znovu odstrčí a zahrne nadávkami. Já vyhasínám, Daryle, chtěla jsem mu říct. Vyhasínám stejně, jako vyhasla Sherry. Ale dokud ještě alespoň něco cítím, dokud tu jsem - potřebuji tohle udělat. Potřebuji ti věnovat svůj nejlepší polibek.

Neodtáhl se, ani mě neodstrčil. Do polibku se nijak zvlášť nezapojil, ale když se konečně odtáhl, odtáhl se něžně a pohladil mě po tváři.

„Tohle nejde," zašeptal.

„Neboj se," odpověděla jsem a pohladila ho po ruce. „Je to poprvé a naposledy," ujistila jsem ho. Přikývl.

„Pokud je to tvůj jediný a poslední polibek," řekl po chvíli němého váhání, „měl by stát za to."

A políbil mě znovu. Mužně a drsně, přesto jsem cítila jeho něžnost. Nikdy jsem se necítila tak bezpečně a nepřemožitelně, jako bych čerpala jeho sílu. Jako bychom se spojili v jedno neporazitelné, odvážné něco, co může zachránit celý svět. A pak polibek skončil a Daryl si mě znovu přitáhl do náruče.

„A teď na to zapomeneme," řekl s pousmáním.

„Ano," odpověděla jsem.

Až na to, že vzpomínky jsou to jediné, co mi nikdo nemůže vzít. Děkuji ti za ně.

„Musíme pomoct Carlovi," řekla jsem po chvíli.

Daryl se odtáhl a podíval se na mě.

„Je v pořádku?"

„Je v takové boudě pár kilometrů odsud. Ale všude je spousta mrtvých."

Daryl mě přestával vnímat. Namísto toho začal takřka okamžitě dávat dohromady pátrací - záchrannou skupinu, se kterou se vydal rychlým krokem k bráně.

„Počkej!" zakřičela jsem a šla za ním. „Jdu s vámi!"

„Nejdeš," usadil mě tvrdě, jako by mi náhle opět dělal otce. „Půjdeš do domu a odpočineš si. Vím, kde ta bouda je, je jediná široko daleko."

„Ale..."

„Stephany, ne."

Mluvil tónem, jakému nešlo odporovat. Když začal rozkazovat, což nedělal často, stalo to za to. Nezbývalo mi, než se zamračit, myslet si své a... poslechnout.

Odešla jsem do domu a do svého pokoje, ale než jsem se dostala k oknu, už byli pryč. Nemohla jsem mu ani zamávat.

Připadala jsem si jako náladová, vztekající se puberťačka. A nebýt světa, ve kterém žijeme, byla jsem právě v takovém věku. Myslím. Vlastně už si ani nejsem jistá, kolik mi právě teď přesně je. Není to důležité. V tomhle světě už není nic důležité. Nic kromě lidí, které milujeme. Proto se téměř celá Alexandrie právě teď vydala do lesa, aby zachránila jednoho ze svých - a proto mě Daryl nechal tady. Nemohl mě znovu ztratit. Rozuměla jsem tomu, ale nedokázala jsem přestat s tím, cítit se zdrcená, zrazená a opuštěná, třebaže jsem stále na rtech cítila jeho polibek.

Uvědomila jsem si, že brečím. A aniž bych věděla jak, probrečela jsem se až do spánku.

.
Procházela jsem se s armádou chodců po údolí. Měla jsem pocit, že to místo znám, ale nedokázala jsem ho zařadit. Přešli jsme volný prostor až do lesa. Jeden strom byl jako druhý a já se ztrácela, ale bylo mi to jedno. Nepotřebovali jsme žádný cíl, prostě jsme šli.

A pak jsem to místo poznala. Právě ve chvíli, kdy jsem je viděla. Ležely na zemi v objetí a Vi měla i po smrti na tváři ten svůj úsměv. Připomněl mi chuť jejích rtů.
Neřešila jsem, že ji Chloe drží v náručí. Sklonila jsem se, abych ji políbila. Jeden z chodců mě dotykem ruky zastavil a já se na něj překvapeně podívala. A pak ještě víc překvapeně, když mi došlo, kdo to je. Táta.

„Ti už pro nás nejsou, miláčku,“ řekl, ale byl to mámin hlas. „Jsou mrtví. Nevrátili se jako my - a najíst se z nich už také nemůžeme."

Zděšeně jsem si uvědomila, že jsem chodcem.

„Já se vrátila?" zašeptala jsem.

„Sama dobře víš, co se stalo."

.
S výkřikem jsem se probudila a posadila se na posteli. Vstala jsem a prošla dům, volala jména Daryla a jeho přátel, ale zatím se ještě nevrátili. Zastavila jsem se až u zrcadla v koupelně. Podívala jsem se na svůj odraz. Vypadal příšerně.

„Nazdar," utrousila jsem s úšklebkem ke svému Já v zrcadle. „Nepřemýšlelas o sprše? Vypadáš jako strašidlo."

Ticho. Můj odraz se neobtěžoval s odpovědí.

„Jasně," povzdechla jsem si nakonec. „Taky se mi nechce."

Věnovala jsem mu milý úsměv a pak se na něj ještě chvíli dívala a v hlavě si přehrávala svůj sen.

Sama dobře víš, či se stalo. Ta slova mi pořád ještě zněla v hlavě. V duchu jsem si přehrávala to poslední, co si pamatuju. Daryla přivezli do Útočiště se zavázanýma očima. Neměl ani tušení, kde je. Mě, pokud vím, postřelili. Nejspíš dost vážně, ale i kdyby ne... Jak dokázal Daryl včas najít cestu domů a ještě mi stihnul zachránit život?

Sama dobře víš, co se stalo. Pokud bych ale umřela... Přeci by se muselo dít něco, kromě mé hlavy, co by bylo důkazem, ne? Jenže ono se děje. Co ten chodec, když jsem odsud utekla? A co ta horda,co mě nechala projít, aniž by si mě všimla?

Sama dobře víš, co se stalo.