Superheroes never die | 2. díl The Dixon brothers

12. kapitola: Za plotem

„Zdálo se mi o mámě s tátou," zašeptala jsem. Pevně mě objal a pohladil mě ve vlasech.

„Mně zas o bráchovi," přiznal.

„Byl... To?" Zavrtěl hlavou.

„Jeho holka. Zabila ho."

„To muselo bejt hrozný," řekla jsem, když jsem si to představila.

„Tvůj sen byl určitě horší. Chceš o tom mluvit?"

„Asi ne."

Přitulila jsem se k němu těsněji. Pod dekou byla zima. Za oknem jsem slyšela fučet vítr a bubnovat déšť. Mrzla jsem.

„Nemůžou sem přijít?" špitla jsem.

„Nemůžou sem přijít," ujistil mě.

Věřila jsem mu.

Snažila jsem se utéct. Nebyla jsem si jistá, jestli utíkám před ním, nebo prostě jen před vším. Bylo toho hodně, co mě děsilo, na co jsem nechtěla myslet a před čím jsem se toužila schovat. Nevěřila jsem mu. Nevěřila jsem, že je to on. Takhle by se ke mně nechoval. Chápal by mě, jako tehdy v té lesní chatce, kde to vonělo čajem, mlékem a cereáliemi. Chtěla jsem se tam vrátit.

Na hrudi, v místě, kde jsem byla zraněná, to bolelo. Strašně. Nedbala jsem toho. Rychle jsem se rozhlédla a pak na málo hlídaném místě přelezla zeď. Utíkala jsem přes louku směrem k lesu. Na ničem nezáleželo. Byla jsem tak nepozorná, že jsem zakopla a svalila se po stráni mezi stromy. Zařvala jsem bolestí a vyhrnula si triko. Rána čerstvě krvácela, roztrhla jsem si stehy. Motala se mi hlava a bylo mi zle od žaludku. A já se přesto nemohla vrátit.

Nejspíš mě hledají, pomyslela jsem si, ale nezáleželo na tom. Chtěla jsem, aby se staral. Jsem sobecká? Možná ano. Ale chtěla jsem ho zpátky. Chtěla jsem zpátky toho Daryla, co měl pochopení. Toho Daryla, co mě utišoval. U něj jsem se cítila opět jako dítě. Uběhly dva roky - dva roky, během kterých se mé „jsem ještě dítě“ změnilo na „já už nejsem dítě“.  Ale v jeho objetí mi zase bylo dvanáct. Zase jsem byla ta malá holčička, co se k němu tiskne na rozloženém gauči v lesní chatě, protože se nemůže probrat ze zlého snu. To už se ale jednou stalo, a bohužel, nic se neděje dvakrát stejně. Proto odcházím. I když nevím, jak daleko dojdu.

Znovu jsem upadla. Zvedl se mi žaludek a já si pozvracela ruce. Měla jsem mžitky před očima. Přede mnou stála postava.

„Daryle,“ šeptla jsem. Jsi to ty? „Omlouvám se, že jsem ti řekla, že jsem tě měla nechat umřít. Nikdy bych nemohla, nikdy.“

Přibližoval se. Nebyl to Daryl, ani nikdo jiný živý. Byl to obyčejný chodec. Začala jsem rychle hledat nůž. Musela jsem ho někde vytratit. Krvácela jsem. Znovu jsem zvracela.

Šel ke mně. Sbohem Daryle. Sbohem Dwighte. Sbohem všichni, které miluju. Přibližoval se rychle, nebo jsem aspoň měla ten pocit. Neměla jsem zbraň a neměla jsem ani sílu ji hledat. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem to vidět. Pojď. Jen si mě vezmi. Čekala jsem. Minutu, dvě. Kde se zdržuje? Když jsem otevřela oči, nebyl tam. Zmateně jsem se ohlédla. Obešel mě. Právě teď mizel ve stínech.

Naposledy se mi zamotala hlava a pak už si nic nepamatuji.