Superheroes never die | 2. díl The Dixon brothers

16. kapitola: Carlův návrat

Čekání na Daryla a ostatní mi přišlo jako věčnost a já absolutně neměla stání. Přišla jsem si odstrčená, ale hlavně strašně neužitečná, což nebylo zrovna něco, co by se mi zamlouvalo. Carl mě přeci zachránil a pečoval o mne! Dobře, já mu možná poslala pomoc, ale neměla jsem v té záchranné skupině také být? Na druhou stranu... Samozřejmě jsem věděla, proč mě tu Daryl nechal. Má o mne starost, protože mu na mě záleží. Dokonce tak moc, že mě políbil. A pořádně. Pořád si vybavuji chuť jeho rtů. Být na jeho místě, pravděpodobně bych se zachovala uplně stejně...

Když ráno vyšlo slunce, konečně jsem se dočkala. Vzbudily mě jejich hlasy, znějící z kuchyně. Rozběhla jsem se z pokoje jen ve svém spacím tričku a schody dolů brala po třech, div že jsem se nepřerazila. Carl se na mě podíval a oba jsme se na sebe navzájem zářivě usmáli.

„Jsi v pořádku!" řekl. „Měl jsem o tebe starost. Co tě to popadlo, vydat se sama ven přímo do toho hloučku?" Tu otázku zašeptal, když stál u mě, mně přímo do ucha. Z toho jsem pochopila, že tohle nikomu nevyprávěl. Pro jistotu.

„Jsem v pořádku," ujistila jsem ho, i když jsem si tím nebyla ani v nejmenším jistá.

Nepřipadal mi v klidu. Proto jsem ho nakonec pevně objala a vtiskla mu polibek na tvář. Usmál se na mě. Ani jsem si nevšimla, že se všichni někam vytratili a nechali nás tu samotné. To až tehdy, když se Carl odtáhl, aby nám šel udělat kávu.

„Co rána?" zeptal se a očividně se snažil znít tak nějak... Jako ptám-se-jen-tak-abych-nevypadal-necitelně, ale úplně moc dobře se přetvařovat neuměl. Očividně mu na tom záleželo. Když jsem neodpovídala, pokračoval. „Když jsi odsud utekla, měl jsem strach. Zdáš se mi jako super holka, Daryl tě má rád... On rozhodně nemá rád všechny. Takže to znamená, že musíš být super holka, ne?" Ohlédl se na mě a mrkl.

Usmála jsem se, přešla k němu a krátce ho objala.

„Taky jsi super," řekla jsem a myslela to upřímně.

Vážně, jeden by řekl, ze v dnešní době a po tom všem, čím jsem si prožila, si budu důvěru k lidem budovat hodně špatně a pomalu, ale ne. Měla jsem pocit, že lidi v Alexandrii prostě miluju. A Carl... je vážně zlatej a já mu toho teď dost dlužím.

„Neuspěchej to," ušklíbl se pobaveně a podal mi hrnek, ze kterého se kouřilo. „Táta se nechává slyšet, že moje kafe chutná hůř než splašky ze záchoda..."

„On to může srovnat?" zeptala jsem se, i když jsem si nebyla jistá, jestli na vyslechnutí pravdy mám.

Carl vyvalil oči, když mu došlo, na co se ptám. „Proboha, snad ne!" V hlase mu zaznělo upřímné zděšení, ale za chvíli jsme se tomu upřímně zasmáli.

Seděli jsme vedle sebe u stolu, pili kafe a jedli Caroliny sušenky. Už dlouho mi nebylo tak dobře. Na chvíli, než jsem si na všechno vzpomněla, jsem měla pocit, že konec světa nikdy nenastal.