Superheroes never die | 2. díl The Dixon brothers

10. kapitola: Lichá do počtu

„Říkám, že už jdu zpátky. Můžeš mi věřit.“

V noci mě v našem novém táboře mě vzbudil Dwightův hlas. Vylezla jsem ze stanu a schovaná za stromem, opatrně jsem sledovala, co se děje. V ruce držel vysílačku - a s někým mluvil.

„Jo, našel jsem ji před týdnem. Ano, opravdu není tak lehký být zpátky rychlostí blesku! Ne, nemám v prdeli vrtuli!“

Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem si byla jistá, že to ví. Neříkal, že je sám? Jak jsem mohla být tak hloupá a věřit mu?

„Kurva...“ Já to řekla nahlas? Prosím, že ne... Otočil se na mě a já věděla, že ano. Vytřeštil oči.

„Musím končit,“ řekl rychle někomu ve vysílačce, schoval ji do kapsy a pomalu šel mým směrem.

Vytáhla jsem pistoli s tou poslední kulkou a odjistila jsem zbraň, pak jsem na něj namířila.

„S kým jsi mluvil?!“ zakřičela jsem na něj.

„Dej mi tu zbraň.“ Pořád se blížil.

„Kam mě chceš odvést?!“ křičela jsem znovu.

„Dej mi ji!“

„Ani omylem!“

Rozběhl se ke mně.

„Stephany!“ vykřikl tak zoufale, jako by se topil.

Nemohla jsem vystřelit. Nešlo to. Do ruky mě chytla křeč. Vím jen, že jsem začala ječet.

„Dej mi tu pistoli!“ zařval, v očích děs. Dobře mu tak, jen ať se bojí, že ho zabiju. Doběhl ke mně, strhl mě, pořád ječící, k zemi, a vytáhl nůž. Vystřelil rukou dopředu. Oba nás pokryla černá, smrdutá hustá sprcha.

Leželi jsme na zemi, celí od krve a mozkomíšního moku, Dwight, já a ten chodec. Můj zachránce i věznitel ztěžka dýchal a pevně mě objímal.

„Jednou v životě bys mohla poslechnout,“ hlesl, zatímco sotva popadal dech.

„Měls říct, že je za mnou,“ vydechla jsem.

„Nevěřila bys mi.“

„To je fakt.“

„Promiň, že jsem ti neřekl všechno.“

„Pusť mě.“ Shodila jsem ze sebe chodce a vstala, Dwight vstal po mně. Oba dva jsme vypadali příšerně. Hledala jsem svoji pistoli, ale byla ta tam. Lepší už to prostě být nemohlo.

„Tak už mluv,“ zavrčela jsem. „Kde máš skupinu?“

„Asi dva dny odsud.“ No vida, jak se to z něj sype.

„A to s tvou ženou...?“

„Je pravda. Podívej, je to složitý. Velí nám jeden dost drsnej cápek. Má tam... Hierarchii. Kdo ho neposlouchá, tvrdě za to platí.“ Dotkl se prsty své tváře. „Nikdy si to nepřestanu vyčítat. Byl jsem to já, kdo ho přivedl. V té době jsme měli úplně jinou skupinu. Začal chrápat s mou ženou a pak převzal velení. Jsme obrovská komunita s několika základnama. Podívej... Je mi to líto, ale já mu tě musím dovést.“

„Proč?!“ vyjela jsem na něj. „Proč mě chce?“

„Protože má jen čtyři ženský na šukačku. Možná nemá rád sudej počet?“ Ušklíbla jsem se.

„Jsem ještě dítě!“

„Jsi?“ podíval se na mě a na chvíli se usmál. „Dítě si představuji jinak, hrdinko.“

„Neříkej mi tak.“

Po cestě mi držel paži, ale já se mu vytrhla.

„Neuteču ti. To nemám v povaze.“

„Já vím,“ přiznal a podíval se na mě. „Mrzí mě to.“

„To už jsi mi říkal.“ Stál moc blízko. Dýchal mi na rty.

„Jo. Ale teď víš proč. Podívej... Bojím se o ni. Je jedna z nich. Negan jim říká manželky. Bere si je, kdykoliv se mu zachce a jak se mu chce. Nemůžu jí nijak pomoct. Jen jí ulevit tím, že mu přivedu nějakou novou.“

Všimla jsem si, že se třese. Brečel. Nelhal mi, když říkal, že ji miluje, ani když říkal, že by si přál být silnější. Rozuměla jsem mu. Pořád jsem mu věřila. Něco mi říkalo, že on není ten špatnej.

„Říkals, že vyhasla.“

„Ztratila sílu. Přestala vzdorovat. Přestala se smát. Ať jsme si prošli čímkoliv, pořád se smála. Pořád bojovala... A pak přišel on. Bojovala s ním, ten oheň v ní hořel dost dlouho, ale...“

„Pak vyhasnul,“ odpověděla jsem s pochopením.

„Jo. Už nemohla.“

Sklopila jsem pohled. Nevěděla jsem, co říct. Věděla jsem, že bych se asi mohla ptát, ale pravda byla, že jsem radši nic vědět nechtěla. Neměla jsem jinou možnost. Znamenalo to buď dělat děvku bůhví komu, nebo dál bloumat lesem sama, potom, co Dwighta zabiju. Co zabiju chlapa, co je jen zlomenej, jen miluje a jen se moc bojí - a ví čeho.

Po zbytek dne jsme vlastně dělali, co vždycky. Trocha lovu, trocha odpočinku, trocha vaření a pak konečně jídlo. A zase odpočinek.

Pokud to šlo, vyhýbal se mi. Ulehl večer co nejdál ode mne. S očima otevřenýma sledoval nebe a větve. Když jsem za ním přišla, překvapeně se na mě podíval a posadil se.

„Jsem panna,“ přiznala jsem.

„Je mi to jasný,“ hlesl, vůbec netušíc, s čím přijdu.

„Nechci se poprvý bát,“ řekla jsem a klekla si vedle něj na zem. „Nevím, jaký Negan je. Děsím se ho. Věřím, že jednoho dne bude zase všechno dobrý. Ale teď se jen bojím.“ Vzala jsem ho za ruku.

„Já věřím v tebe, hrdinko.“

„Prosím,“ zašeptala jsem v slzách. „Nechci se poprvý bát.“

Zarazil se. „Ty po mně chceš...?“

„Vím, že nechceš, abych byla k smrti vyděšená.“

„Nechci,“ šeptl. Teď jsem já dýchala na rty jemu.

„Pak tě prosím, Dwighte. Ukaž mi, jaký to má být.“

Kousl se nejistě do rtu, ani na okamžik se na mě nepřestal dívat. Nakonec kývl, naklonil se ke mně a vášnivě mě políbil. Zavřela jsem oči.