Superheroes never die | 2. díl The Dixon brothers

4. kapitola: Sama

Ani nevím, jak jsem se z toho města dostala. Vím jen, že jsem šla tam, kde jsem konec města tušila. Atlantu jsem neznala, nikdy dřív jsem v ní nebyla. Ale má intuice byla naštěstí správná.

Nedovedeš si ani představit, jak těžké bylo jít rychle a zároveň pomalu. Šourat se kolem těch mrtvých, kterých byly plné ulice, a zároveň se snažit nejít příliš blízko. Smrděla jsem sice hodně, ale i tak jsem tomu na sto procent nevěřila. Přesně tak, jak jsi mě učil.

Ten první pocit, když jsem viděla Merlea odcházet, zatímco jsem na něj volala, byl nepopsatelný. Nevěřil bys, jak hrozný byl. Připadala jsem si, jako by mě mrtví žrali. Jako by mě něco trhalo na kusy a já to nemohla zastavit. Zevnitř mě to žralo.

Kde jsi, Daryle? Ptala jsem se v duchu a snažila se nebrečet. Věděla jsem, že vzlyky by mě prozradily a tu hordu bych nezvládla. Kde jsi? Křičela jsem ve své mysli. Bylo možné, abys to neslyšel? Jenže tys neslyšel. Byls příliš daleko. Nevyčítám ti to. A nikdy nebudu. Ale byl to ten nejstrašnější pocit, jaký jsem kdy do té doby zažila.

Trvalo celé hodiny, než jsem se odvážila zastavit. Byla jsem vyčerpaná. Byla jsem hladová. Byla jsem ztracená a hlavně sama. Nevěděla jsem, kterým směrem jste odjeli, pokud jste vůbec byli naživu. V lese, kam jsem došla, jsem vyčerpaně padla na kolena. Nejhorší bylo, že jsem věděla, že tu nemůžu zůstat. Nemohla jsem si dovolit dlouho sedět. Bála jsem se, že usnu. A kdybych usnula, nejspíš už bych se neprobudila. Musela jsem si najít nějaké bezpečnější místo.

Přinutila jsem se vstát a dostat se z lesa k dálnici. Podařilo se mi to. Jako nejlepší možnost, jak najít útočiště, se mi jevil nápad jít podél silnice. U vozovky přeci jsou budovy, že jo. A některá z nich se může hodit jako dobré místo. Už jsem sotva šla, když jsem narazila na benzínovou pumpu. Vyčistila jsem ji od několika jejích živých mrtvých obyvatel a za pultem našla klíč, kterým jsem se zamkla. Říkala jsem si, že pokud někde strávím noc, bude to za zamčenými dveřmi.

Víš, když jsem se omyla namočeným hadrem v neperlivé vodě z láhve a převlékla se do pracovního oblečení obsluhy pumpy, které jsem našla ve skladu - chtělo to trochu úprav, zkrácení nohavic a rukávů a ovázání kolem pasu provázkem, protože do těch kalhot bych se vešla dvakrát úplně s přehledem - a snědla dva balíčky sušeného masa, přesnídávku a tabulku čokolády, konečně jsem si mohla lehnout. Bylo potřeba ležet na tvrdé zemi a nebylo se ani čím přikrýt, ale i tak jsem si vzpomněla na tebe. Na to, jak jsme leželi vedle sebe v té lesní chatě. Jak jsem ti říkala o svém zlém snu a tys tu byl pro mě.

Po tvářích mi stékaly slzy. Konečně jsem mohla brečet.