Superheroes never die | 2. díl The Dixon brothers

17. kapitola: Carlova Alenka

Seděli jsme u stolu, povídali si a pili Carlovo odporný kafe. Přesto, že mi z něho šly křeče do žaludku, usmívala jsem se. Carl mi právě vyprávěl o sobě.

„Bylo mi dvanáct, když to začalo," řekl a já si až teď uvědomila, že jsme stejně staří. „Dneska si říkám, jestli jsem nebyl na svůj věk až moc dětskej. Nevím, možná je to normální, ale neměl jsem žádný problémy, nebo je aspoň nevnímal... Kromě toho, že se rodiče pořád hádali. I když... Ne tak moc pořád. Táta tam skoro nebyl."

„Podle mě je to normální," odpověděla jsem. „Taky si nepamatuju, že bych musela něco řešit. Nějak jsem prostě proplouvala životem s mámou a tátou a videohrama. Bylo mi jako tobě. Co že byl táta pořád pryč?"

„Byl policista. Hodně pracoval. Mámě to vadilo, mně táta taky chyběl, ale obdivoval jsem ho. Jednou jsem chtěl být taky policista."

„Jednou budeš skvělý policista," řekla jsem a usmála se na něj.

On se na mě ale podíval a zavrtěl hlavou.

„Nejsem blázen, Steph. Vím, že tohle už je napořád. Časem to třeba bude lepší, každej den se učíme, jak v tom novým světě žít. Ale nikdy už to nebude normální. A vím, že tomu sama taky nevěříš. Ty totiž taky nejsi blázen."

„Jak to víš?" tuhle otázku jsem spíš zašeptala. Nebyla jsem si tím totiž sama jistá. Poslední dobou se v mém životě dělo spoustu věcí, které mě nutily pochybovat o tom, jestli prostě nemám halucinace. Jestli jsem se opravdu nezbláznila.

„Protože Daryl blázny nenávidí," řekl. Pak se zvedl, došel ke mně, sedl si na bobek k židli a vzal mě za ruce. „A já taky."

Jak jsme tam tak byli a dívali se jeden druhému do očí, uvědomila jsem si, že mě má rád. Ne rád jako rád, ale rád. Nevím, kdy k tomu došlo. Ten moment jsem nepostřehla. Možná už když mě poprvé uviděl, možná až ve chvíli, kdy jsem zmizela a on si uvědomil, že bych mu chyběla. Možná když mě ošetřoval v té lesní chatě a bál se, že umřu. Nebo když jsem před ním zabouchla dveře a prošla les s mrtvými.

Nezáleželo na tom. Věděla jsem, co cítí. Neuměla jsem říct, že to znám. Láska, kterou jsem cítila k Darylovi, byla jiná. Byla založena na respektu a obdivu, ale Carl mě neměl proč obdivovat. Nic jsem nedokázala, jen jsem se snažila přežít a udělala přitom spoustu chyb. Zabila jsem holku, která milovala holku, která se mi líbila. Dělala jsem děvku chlapovi, který rozbíjel hlavy živým jako mrtvým. A téměř umřela pro muže, který mi byl láskou i rodinou.

A přesto na mně bylo něco, co je pro Carla důležité. Něco, proč jsem pro něj důležitá já.

Když se ke mně ale natáhl, aby mě políbil, odtáhla jsem se od něj. Záleželo mi na něm, ale po všem, čím jsem si prošla, mi asi bude chvíli trvat, než budu schopna políbit někoho, koho dobře neznám, ačkoliv je to člověk, kterého mám ráda a mám pocit, že mu věřím. Carl se nezlobil. Namísto toho se jen pousmál a zašeptal omluvu.

„Nemusíš se omlouvat," zašeptala jsem já a zavrtěla hlavou. „Jen potřebuju..."

„Trochu času," doplnil a objal mě. „Neboj se, rozumím ti."

Přitiskla jsem se k němu. Rozplakala jsem se a nechala své slzy téct po tvářích. Bylo toho moc. Snažila jsem se být silná, nedávat to najevo sobě ani lidem kolem, ale už jsem nemohla. Strašně moc jsem potřebovala trochu úlevy a klidu.

„Jsem unavená," povzdechla jsem si.

„Pomůžu ti do pokoje," nabídl se Carl a zvedl se, aby i mně pomohl na nohy. Zvedla jsem se, ale znovu se k němu přitiskla.

„Já to myslím jinak," řekla jsem.

„Jak to myslíš?" Carl mě opatrně pohladil po tváři.

„Přijde mi, že už jsem prožila strašně moc věcí. Připadám si prostě přetažená. Vyčerpaná."

„Nevzdávej to. jen potřebuješ prožít něco dobrého. Pojď..."

I přes mé protesty mě doprovodil nahoru do pokoje, zul mi boty a uložil mě do postele jako dítě. Ale byla jsem mu za to vděčná. Přešel ke knihovně a prohlížel si tituly.

„Co ráda čteš?" zeptal se.

„Já vlastně moc nečtu," přiznala jsem.

Na chvíli se na mě podíval opravdu jako na blázna, ale pak se jen usmál a znovu otočil hlavu ke knihám.

„Dobře, tak něco vyberu já."

Překvapeně jsem se na něj podívala, když se vrátil s pohádkou.

„Dobře, tak tohle znám i já. Nevím, jestli to uvědomuješ, ale už mi není dvanáct."

Carl se nenechal rozhodit.

„Říkalas, že nečteš. Vezmeme to od začátku. Pohádkami. Časem se možná dopracujem i k románům." Usmála jsem se tomu, jak se snaží být milý. Když si lehl vedle mě na břicho a otevřel Alenku v kraji divů a za zrcadlem, pohladila jsem ho po ruce.

„Alenka - dokud ještě byla s rodiči ve své rodné Anglii, říkali jí Alice - už začínala mít dost toho nečinného sedění vedle sestry na břehu řeky: jednou nebo dvakrát nahlédla do knížky, kterou sestra četla, ale tam nebyly vůbec žádné obrázky nebo rozmluvy - 'a co je po knížce,' myslila si Alenka, 've které nejsou obrázky, ba ani rozmluvy?'"

Zavřela jsem oči a poslouchala Carlův hlas. Poslouchala jsem jeho vyprávění o dobrodružství malé Alice, které říkali Alenka, a usínala za tónu jeho slov.

Alenka v tom neviděla nic tak velmi zvláštního, ani když slyšela, jak si Králík k sobě říká: "Bože, bože! Bože, bože! Já jistě přijdu pozdě!" (Když o tom přemýšlela později, napadlo jí, že se nad tím měla pozastavit ; v tu chvíli se jí to však zdálo docela přirozené.) Ale když Králík skutečně vytáhl hodinky z kapsičky u vesty, podíval se na ně a pospíchal dále, vyskočila Alenka údivem, neboť jí prolétlo hlavou, že nikdy předtím neviděla králíka, který by měl kapsičku u vesty, neřkuli hodinky, které by z ní mohl vytáhnout; a hoříc zvědavostí, běžela za ním přes pole a naštěstí doběhla ještě včas, aby viděla, jak vskočil do velké králičí díry pod mezí.

Alenka ani chvíli nemeškala a vskočila za ním, aniž jen zdaleka pomyslila, jak se kdy opět dostane ven...